Toto je celkem smutný příběh jednoho zpěváka. Zamlada vypadal tak trochu jako John Lennon. Kulaté brýle, dlouhé vlasy, přidrzlý, sebevědomý úsměšek na rtech.
Jmenoval se – dejme tomu – Böhm.
John Lennon, který kdysi kdesi celkem hloupě prohlásil, že Beatles jsou slavnější než Ježíš Kristus, byl proti Böhmovi celkem pokorný chlapík. Böhm všemi pohrdal, uznával jen sebe. Psal takové písničky, no spíš popěvky, které pak za doprovodu nějakých tří akordů na kytaře zpíval hlavně v hospodě Na Radosti. Za pivo a za guláš. Ale protože tehdy také musel někde pracovat, tak dělal třeba skladníka, nebo závozníka a tak. „Kdybych mohl – jako že nemůžu, to byste viděli, volové, kde bych byl“ říkával.
A pak, na konci sedmdesátých let najednou emigroval a víc jsme o něm neslyšeli. Na Laxiku ho tedy kupodivu nehráli.
***
V roce 1985 jsem vycestoval s kolegou poprvé na Západ. Jeli jsme přebírat nový stroj od jednoho německého dodavatele. Do Hamburku. Dodavatel se k nám choval jako k zákazníkům, na což jsme nebyli zvyklí. Takže nás vzali na projížďku na Binnenalster, ukázali nám Jungfernstieg, přístav i Speicherstadt. A večer – samozřejmě St. Pauli. Tedy Große Freiheit, jak jinak. Vždyť tam někde začínali Beatles, než se přesunuli do Star Clubu! V jedné hospodě, kam jsme pak zašli na večeři, možná se příznačně jmenovala právě Zur Freude, nevím, jsem ho spatřil. Böhma. Obtěžoval hosty svými popěvky jako před lety Na Radosti, tentokrát v angličtině. Za pivo a za guláš. Měl jsem pocit, že stejně jako tehdy u nás, i tady od něj hosté chtěli spíš mít pokoj, než že by se jim to líbilo a tak mu tu večeři zaplatili.
***
Po roce 89 se Böhm urychleně vrátil a snažil se přiživit na všeobecné euforii a afinitě obyvatel ke všemu spoza železné opony. Jestli se mu to povedlo, vlastně nevím. Nesledoval jsem ho, rádio ani televizi nemám.
***
Ale tuhle jsem po fotbálku zavítal Na Radost. A co byste řekli - byl tam Böhm. S kytarou a zpíval nějakou svou, prý novou, písničku. Bylo mi z toho tak nějak smutno. Bylo horko, měl jsem v sobě právě jedno pivo - ještě k tomu malé. Ale najednou jsem měl pocit, že se Böhm stává průhledným. Zrovna jako Korovjev v Mistrovi a Márkétce od Michaila Bulgakova. Jenom se nevznášel, ale stále seděl na židličce. Mohl jsem do něho klidně nahlédnout. A při tom pohledu mi vytanula na mysli báseň Jiřího Wolkera U roentgenu. Znáte? Tedy verš: „Nejhlouběji, chudý, vidím nenávist“.
