Zpívat podle not je žádoucí. Vždycky bylo. Zpívej podle not (schválených, rozumí se) jednohlasý chorál a budeš "zolát". Ale někdy se to může zvrtnout, jako když Michou vysypal obsah králíka do záchodu. Tak pozor na to!
„Míšo, ty víš, kde bydlí pan učitel Roubíček, že?“ zeptá se na konci výuky pan učitel Pilař, ke kterému chodím na hodiny klavíru.
„Potřebuji, abys mu donesl tyhle noty. Dej na ně pozor! Dalo mi zabrat, než jsem je objevil v knihovně v Hradci. Hlavně aby nenavlhly.“
Pan učitel Pilař bydlí v malém domku u trati. Je jich tam víc a jsou jeden, jako druhý. Říkají jim nouzáky. A to nevím proč. Ale je to hezké jméno pro dům. Nouzák. Jednou bych chtěl v takovém nouzáku také bydlet.
***
Když se vydám na cestu domů, je už skoro tma. Ale stejně je vidět. Je totiž zima a všude leží sníh.
Vezmu to oklikou přes Hakův kopec. Tam sáňkují kamarádi.
„Pojď s námi sáňkovat, Míšo!“ volá spolužačka a kamarádka Kristýnka.
Sednu na aktovku a už to frčí z kopce dolů. Jezdí to parádně, skoro jako na sáňkách.
***
„Kde jsi byl?“ ptá se ustaraně maminka. „Večeře je dávno na stole.“
Chleba s tvarohem a čaj s citronem!
Když jsem si před rokem rozrazil obočí o rozbité okno, jel jsem s tatínkem do nemocnice do Dvora na šití. Vezl nás tam sanitkou pan řidič Kudrnáč. Mám ho ze všech saniťáků nejradši, protože je – navzdory svému jménu - úplně holohlavý, jako Chris ze Sedmi statečných. Když jsme jeli zpátky, zastavil pan Kudrnáč na nábřeží, kde bydlí a zavolal na svou paní: „Jedu na Mostka, za chvíli jsem zpátky. Zatím mi namaž chleba s tvarohem.“ A od té doby mám chleba s tvarohem moc rád.
***
„Co je tohle?“ zeptá se tatínek a položí na stůl nějaké rozmočené papíry.
Noty! Úplně jsem na ně zapomněl. Nepřežily sáňkování na aktovce.
„Já se z tebe zblázním,“ zaúpí tatínek, když mu s pláčem vysvětlím, co se stalo.
Musím říct, že tatínek z toho je opravdu zdrcený, až je mi ho líto.
„Neblázni,“ řekne maminka, „vždyť jsou to jen dvě stránky; a docela čitelné. Tak je prostě opíšeme.“
Maminka si ví vždycky rady, to je fakt.
***
„Teď půjdeš a doneseš je panu učiteli,“ řekne tatínek, když maminka dokončila opisování.
„Řekneš: dobrý den, pane učiteli Roubíčku, tady vám pan učitel Pilař posílá nějaké noty.“
Tatínek položí důraz na slovo „učitel“.
„Tak, teď mi to zopakuj a běž. Ty noty opatruj jako oko v hlavě, uličníku!“
***
„Dobrý den, pane Roubíček, pan Pilař vám posílá nějaké noty,“ vysoukám ze sebe tváří v tvář panu učiteli Roubíčkovi.
„Á – ha,“ řekne pan učitel.
„Děkuji ti, Míšo. Tak se na to podíváme.“
Pan učitel noty rozevře a zahloubá se do nich. Pokyvuje hlavou a něco si pobrukuje.
Tu se ze střechy sveze obří sněhová lavina, vyrazí panu učiteli noty z rukou a pohřbí je ve špinavé kaluži.
"Tak mi ty noty nebyly souzené...," povzdechne si pan učitel. Je to jak říká tatínek - pan učitel má vždycky pravdu.
