Kdo byl první člověk na tomto světě? A kdo bude poslední? Oba představují nesmírnou, těžko představitelnou osamělost. Mám samozřejmě na mysli pouze osamělost „fyzickou“.
Pod terasou našeho domu je nevelká místnost. Na dveře jsem umístil nápis „Space Departement D.K.n/L.“
Tam se scházíme s kamarády a diskutujeme o projektu Apollo, který nás zcela pohltil. Listujeme v brožurách, které mi, jako odpověď na můj dopis, poslali z amerického velvyslanectví. Anglicky se učím teprve asi rok. S dopisem mi pomáhal tatínek.
Nad terasou se na černé obloze vznáší Měsíc.
Je léto roku 1969 a člověk se chystá zamířit právě tam. Obří raketa Saturn V zatím nehnutě strmí k nebi. Countdown pro Apollo 11 však už běží.
Když si s klukovským zápalem rozdělujeme role astronautů, dobrovolně volím Michaela Collinse. Tak nějak intuitivně je mi nejsympatičtější. I když jeho role bude nevděčná. Kroužit sám kolem Měsíce a čekat na kolegy, kteří budou prvními pozemšťany, kteří vstoupí na Měsíc. Všechna sláva bude jejich. Co je to sláva? Kdo z dnešních kluků mého tehdejšího věku vůbec ví, kdo byl tehdy (a navždy) první. A kdo druhý...
***
V době letu Apolla 11 otiskl časopis Friendship fotografie všech tří astronautů v chlapeckém věku.
Niel Armstrong coby hudebník, Buzz Aldrin jako zapálený hráč amerického fotbalu. A Mike Collins? Zamyšleně sedí na schodech, s bradou v dlaních. Jak říkám, vždycky mi byl nejsympatičtější.
***
"Nejosamělejší člověk na světě od dob Adamových", psali o něm tehdy novináři. Jen si to představte 380 milionů kilometrů daleko od domova v temné prázdnotě vesmíru. Sám, úplně sám.
Jeho kolegové na měsíčním povrchu budou, přece jenom, dva.
On sám o tom ve své skvostné autobiografii „Carying the fire“ napsal:
Nebudu ten pocit osamění popírat. Je tady, podtržen ztrátou rádiového spojení se Zemí v okamžiku, kdy zmizím za Měsícem. Nyní jsem sám, opravdu sám, absolutně izolovaný od jakékoli známé formy života.
Za oknem vidím hvězdy – a to je vše. Tam, kde vím, že musí být Měsíc, je jen černá prázdnota; přítomnost Měsíce dokládá pouze nepřítomnost hvězd.
Kdybych měl své pocity přirovnat k něčemu pozemskému, tak snad k pocitům osamělce na lodi uprostřed Pacifiku. Je černo-černá noc. Zářící hvězdy nad hlavou a dole černý oceán.
Na jiném místě pak:
Kdybych měl Zemi, tak jak jsem ji vnímal ze vzdálenosti Měsíce, popsat pouze jediným slovem, nevšímal bych si její krásy ani velikosti. Zvolil bych jinou vlastnost a to „křehkost“. Země se mi jevila, víc než co jiného, jako křehká.
***
Michael Collins se narodil roku 1930 v Římě. Po absolvování U. S. Military Academy působil jako zkušební pilot Air Force. V roce 1963 se stal astronautem. Jeho první misí byl let Gemini 10 (1966), během něhož uskutečnil dva výstupy z kosmické lodi do volného prostoru. V historickém letu Apolla 11 (1969) byl pilotem mateřské lodi Columbia.
Jak výjimečný je spisovatel, prokázal svou autobiografií, která je považována za nejlepší ze všech autobiografií astronautů. Kromě toho maluje krásné akvarely.
Posledního dne tohoto měsíce se Michael Collins dožívá 90 let.
