Na starém místě

Bouře se utišila a jako by jí ani nikdy nebylo. Na obloze není ani ten nejmenší mráček. (Tokutomi Roka)

Jak dlouho jsi tu vlastně nebyl?
Už dlouho, protože stromy zatím vyrostly a zastínily pohled do oken chodby, kterou jsi procházel každý den.
Poslední paprsky slunce osvětlují bílou fasádu domu. Stejně jako tenkrát. Prvního dne, kdy jsi tu byl.
***
Vstupuješ do malé místnosti s jedním oknem. Ona vstává a podává ti ruku. Usmívá se. Povzbudivě. Pohlédneš jí do tváře, která se ti od prvního okamžiku zdá blízká. A tušíš, že brzy ti bude ještě bližší. Nejbližší. Jako bys už cítil polibky jejích rtů na svých.
„Tohle je váš stůl,“ řekne, když s plachým úsměvem vyprostí svou ruku z tvé.
Má téměř dětský hlas, i když je jistě o dost starší než ty.

Posadíš se za stůl a vyhlédneš z okna.

Tak tohle teď bude můj svět, napadne tě. A hned víš, že když tu někdy budeš sám, tak jedinou živou bytostí v téhle pustině lidských srdcí bude - kromě tebe - ten strom tam za domem.

„Dáte si kávu?“ vytrhne tě ze zamyšlení.
Kávu nepiješ, ale tentokrát neodmítneš.
Naleje ji do malého modrého šálku, který je její a postaví ho na stůl.

Tvého tu zatím není vůbec nic.
Káva je černá a chutná hořce. Jako by byla předobrazem toho, co přijde. Co musí přijít a před čím nelze uniknout...

A všechno to bude trvat sedm let. Sedm dlouhých let, které přece utečou jako voda. To ale v onu chvíli ještě netušíš...