Já sám jsem se měl stát klavíristou. Jelikož cizí – byť rodičovské – sny člověk plnit nemusí, dopadlo to špatně. Avšak mé chabé dovednosti mě přece jen předurčily ke kariéře varhaníka v naší týnejdž kapele "Bílý haWRan".
Nemaje nástroje, tj. hammondek, musel jsem však přesedlat na podstatně levnější kytaru, jak jsem již zmínil.
Jistý vztah ke klaviatuře jsem si ovšem podržel a rád bych zde sdílel svých deset Mistrů kláves.
Žánry i Mistři jsou opět v abecedním pořádku.
***
V jazzu se uplatňuje více klávesových nástrojů, nejspíš ale klasický klavír, elektrické piano a elektrofonické varhany.
Když už jsem v minulém blogu zmínil cesty na koncerty Jazz Q Praha, je jasné, že nemohu začít nikým jiným, než právě vůdčí osobností kapely, Martinem Kratochvílem. Vzpomínám si, jak vždycky hrál s radostí a úsměvem na rtech. Každou, sebenáročnější skladbu vždy uvedl jako „písničku“. Kamarád Míla, bubeník a šéfík naší studentské skupiny mi vyprávěl, jak kdysi navštívil koncert Martina Kratochvíla a kytaristy Tony Ackermana v Nové Pace. Sešlo se tam jen sedm návštěvníků. A ti chlapi sedli a hráli pro těch sedm! To je až biblický příběh (viz Gn 18, 16-33).
Akustický klavír má v jazzu pevné místo a mnoho skvělých hráčů. Já mám úplně nejradši Keitha Jarreta. Tenhle chlapík proslul, mimo jiné, totálně improvizovanými koncerty. To znamená, že sednul za klaviaturu – před nabitým sálem – aniž by věděl, co bude v následujících minutách hrát. A přitom, jaká skvělá hudba vznikla. Slavné jsou např. záznamy koncertu v Kolíně nad Rýnem (Köln Concert) a La Scala (tu mám vůbec nejradši, hlavně první část). Hudba přítomného okamžiku par excellence. Je třeba zmínit, že Keith Jarret pořídil také výborné nahrávky klasické hudby (Šostakovič, Mozart, Bach). Klobouk dolů!
Nejlepším hráčem na elektrofonické varhany je u mě Jimmy Smith. Kdysi jsem o něm četl zajímavý článek v časopisu Melodie (byl to vlastně překlad textu jakéhosi amerického žurnalisty). Ten mě tak nadchl, že jsem toužil si tohoto muzikanta poslechnout. Jasně, že člověk tenkrát nezašel do Supraphonu, aby si příslušnou desku koupil. Ale vždycky jsme si dokázali sehnat, co jsme chtěli. A tak jsem se brzy mohl zaposlouchat do Jimmyho varhan. Nu, ne nadarmo se mu přezdívalo „Incredible“ (Neuvěřitelný).
***
V klasickém oboru, je prý pianistů víc než Číňanů. Aspoň se to říká. Takže vybrat tři z nich, je úkol obtížný.
O Svjatoslavu Richterovi jsem už kdysi psal, tak dnes začnu jiným Rusem (nebo Ukrajincem?, nebo Sovětem? Kdopak se v tom vyzná). No, každopádně geniálním muzikantem Emilem Gilelsem.
Někdo o něm napsal, že ho charakterizuje „chladná hlava a horoucí srdce“. A to, myslím, Emila Gilelse vystihuje dokonale.
Dalším géniem nástroje, je kanadský podivín Glenn Gould. Dobrá, nosil stále rukavice, do nahrávek si všelijak „prozpěvoval“ a vrzal prastarou židlí, kterou všude vozil s sebou – no prostě fakt zvláštní chlapík. Ale ta hra! Hlavně ten Bach... Bruno Monsaingeon, autor výborného filmu o Gouldovi, příznačně nazvaného „Alchymista“ na konci říká: „Glenn již není v tomto světě fyzicky přítomen – a byl vůbec někdy?“
Z českých „klasiků“ mám asi nejradši Josefa Páleníčka. Možná proto, že byl zasvěceným interpretem mých oblíbených skladatelů, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. I když musím říct, že mi docela lezl na nervy neustálým opakováním toho, že kdo nechápe, že Janáček – když psal pro klavír - měl na mysli cimbál, nemůže ho dobře hrát. Pochybuji, že italský akordeonista Teodoro Anzellotti, který tak skvěle na svém nástroji interpretuje cyklus „Po zarostlém chodníčku“ , se zabýval nějakým cimbálem. Nicméně, Páleníčkovo janáčkovské dvojalbum je legendární.
***
Do rockové muziky vnesli kdysi právě klávesisté dosud neslýchané mistrovství. Bylo to v dobách, kdy ti rockeři na své nástroje uměli hrát fakt virtuózně a nechlubili se, že vlastně nic neumí, jak to někdy slyšíme dnes od takzvaných „tříakordových nedouků“ (k nimž si dovoluji počítat i sebe).
První, co jsem slyšel od Deep Purple, bylo album „Fireball“. A tam samozřejmě nebylo lze přeslechnout varhaní sóla Jona Lorda. Ještě víc na mě ale zapůsobil ve skladbě „Gemini Suite“, kde se představil i jako klavírista a navíc komponista.
Králem rockových klávesových nástrojů je u mě Keith Emerson. Zaujal mě už v uskupení „The Nice“, ale hlavně pak v triu „Emerson, Lake & Palmer“. Ti chlapi zahráli všechno. Třeba Musorgského „Obrázky z výstavy“ nebo obyčejnou, krásně melodickou píseň. Jejich schopnosti se ve skupině nesčítaly, ale snad přímo násobily. Jediné, co bych jim vyčítal, bylo časté používání (řekl bych až nadužívání) Moogova syntetizátoru, to mně už moc nesedělo.
V dobách, kdy jsem tuhle muziku „žral“, zase tak moc amerických skupin nebylo. Oni ti Američané měli radši takové ty „masisty“, jak jsme jim pohrdlivě říkali. To proto, že se snažili vyhovět masám (posluchačů), jako třeba Frankie Sinatra. A ty skupiny? „The Byrds“, tedy americká odpověď na Beatles, „Creedence“ a samozřejmě „The Doors“. Ty první dvě byly vyloženě kytarové. Když jsem ale slyšel první hit skupiny Doors „Light my fire“, bylo jasné, že tam hraje Pan varhaník. Pídil jsem se po jeho jménu. Byl to Ray Manzarek.
Rick Wakeman je další skvělý klávesista rockové hudby. Já ho pamatuji hlavně jako člena prog-rockové kapely „Yes“. Oni by se mi líbili možná i víc, než ELP, ale trochu mi vadil jejich zpěvák, Jon Anderson, zpívající jakousi fistulí nebo co to bylo. Wakemanova sólová alba už neznám.
***
A tak si třeba poslechněte mou milovanou skladbičku Leoše Janáčka (Lístek odvanutý)
