Nedávno jsem tu zaznamenal blog o deseti nejsmutnějších skladbách (paní Bojanovská). Vždycky jsem si myslel (a myslím si dodnes), že je snazší lidi rozesmutnět, než rozveselit. Takže, co takhle naopak nejveselejší skladby?
I veselých, humorných písní či skladeb je jistě hodně, ale zdá se, že převládají ty smutné nebo alespoň z tohoto pohledu neutrální.
Následující TOP 5 je, samozřejmě, ryze subjektivní.
5. Mungo Jerry – In the summertime
Byl to megahit, který na počátku sedmdesátých let obletěl celý svět. U nás ho zpíval Milan Drobný. Tu verzi jsem neměl rád. Ne kvůli panu Drobnému, ale kvůli křečovitě „humornému“ textu. Jen považte: „Vlastnit Hollywood, tak jsi Bardotová, ani Onassis se tak nezachová...“ Slyšeli jste někdy větší pitomost?
Ale my se bavíme o originálu od Mungo Jerry, tedy té partičky kolem Raye Dorseta, který je zdaleka nejlepší. Pan Jiří Černý, který tehdy napsal duchaplný seriál o populární hudbě pro časopis VTM, skupinu zařadil do tzv. „Jug Band Music“. Tedy uskupení, využívající kromě standardních nástrojů třeba džbán, valchu, bedýnku od doutníků apod. A ono to sedí. Jak se říká „sranda musí bejt“. Ještě dodám, že panu Dorsetovi prý stačilo k napsání písně pouhých 10 minut!
4. Ivan Mládek – 14 Kubíků
Ivan Mládek by mohl zaplnit svými písněmi celý žebříček veselých písniček. Tolik jich má na svém kontě. Prý víc než 400! Úctyhodný počet. Já mám ale přeci jen nejraději Kubíky. Ten „doktor Olda Kubíků“ mě vždycky zbourá. A k písni je také perfektní klip.
3. Eric Dolphy – Music Matador
Tahle skladba mi vždy zvedne náladu.
Eric Dolphy byl geniální multiinstrumentalista. Hrál na altsaxofon, basklarinet, flétnu, ale třeba i na klarinet a pikolu. Původně studoval hru na hoboj a zamýšlel klasickou kariéru. Nakonec ale zvítězil jazz. Eric Dolphy spolupracoval s nejlepšími jazzmany své doby a koncertoval v USA i Evropě. A právě zde, v Berlíně, ho – v pouhých 36 letech - zastihla smrt, když upadl do diabetického kómatu. Lékaři v berlínské nemocnici nevěděli o jeho diabetu a podlehli zažitému názoru na jazzové hudebníky, tedy alkohol a drogy.
Pan Dolphy byl při tom tzv. „teetotaler“, tedy přísný abstinent, který nekouřil a nebral drogy. Vidíte? To jsou ty „nálepky“. Tak pozor na to!
Vynikající francouzský herec Ives Renier, představitel nezapomenutelného komisaře Moulina, který pocházel z hudební rodiny říkal, že klasická hudba mu připadá moc smutná a proto ji vlastně nemá rád. No, možná na tom něco je, ale veselé skladby se přece jen najdou.
2. Bohuslav Martinů – Sinfonietta Giocosa
Krásná, hravá skladba, vlastně klavírní koncert. Však také „gicosa“ znamená „žertovná“. Bohuslav Martinů skladbu psal povětšinou v tramvaji mezi Aix a Marseille, kam cestoval ve snaze získat vízum do USA. V bytě ho navíc zužovala taková zima, že psal partituru v rukavicích. A vidíte, jak radostné dílo napsal! Že by inspirace pro nás na následující zimu? Skladba byla psána už pro americké publikum a hned svému autorovi v novém světě zajistila značný úspěch. Je to vůbec první skladba, kterou jsem kdysi dávno od Bohuslava Martinů slyšel, a zůstala dodnes mou nejoblíbenější.
1. Bedřich Smetana – Prodaná nevěsta
Kromě geniální hudby Bedřicha Smetany (co položka to skutečný hit) musíme zmínit neméně geniální libreto Karla Sabiny.
Vždyť je tam tolik humoru! Třeba sbor „To pivečko to věru je nebeský dar, vše psoty a trampoty vede na zmar.“ Hm, ještěže se mi v lednici chladí Krakonoš. Tam od nás z Trauče, tedy z Trutnova.
Nebo Kecalovy árie. Třeba „Každý jen tu svou“.
Vzpomínám si, jak znamenitý basista ND, Hanuš Thein, vzpomínal, jak ho přítel požádal, aby mu zazpíval na svatbě. Pan Thein si – tak nějak bez rozmyslu - vybral právě tuto árii a začal: „Každý jen tu svou má za jedinou. Všechny krásy světa v ní vidí...“
Jenže pak to přijde: „ ... moudrý muž, uvážlivý, ještě před svatbou vystřízliví...“
A za chvíli je ještě hůř: „... počítá co mu to vynese... a když nic, tak chytře vyhne se!“
Panu Theinovi vyrazil na čele smrtelný pot, árii slábnoucím hlasem dozpíval a vytratil se z kostela.
***
Tak to je moje TOP 5 veselých skladeb. Jistě najdete mnoho dalších. Ale i zde asi platí "každý jen tu svou..."
