Komoka há!

Komoka há!.................................................................................Komoka hááá!

Tak na něj, vždy večer, volávala babička, když byl malý chlapec a hrál si s ostatnímí dětmi. A on věděl, že musí vždycky poslechnout. Ať dělal cokoli, všeho nechal a běžel domů.

Komoka há. V sudetském dialektu to znamenalo: Komm her – Pojď sem, nebo také Komm nach Hause – Pojď domů.

Babička sice mluvila perfektně česky, byla ostatně jen poloviční Němka, ale toto volání ji neopustilo po celý život.

Jeho dětství kráčelo polní cestou; na vysokém nebi zářilo slunce a v ústrety mu běžel strakatý pes, který dováděl a štěkal.

                                                                               ***

Uplynulo snad sto let. V řece teče stále jiná a jiná voda, ale pořád jí říkají stejně. Labe...

A on kráčí temnou roklí. Babička sedí za stolem a na klíně drží velkou knihu. Je to jistě Lutherova Bible. Brýle má posunuté na špičce nosu. Usmívá se na něj a vlídně mu kyne.

Je čas, neboť se připozdilo.

Komoka há!