Když jsem chodil do obecné školy, tak jsem lední hokej fakt miloval. Těšil jsem se na každý zápas v televizi a sám jsem s kamarády honil puk na zamrzlém rybníce, nebo i jen tak po ulici.
Přiznám se, že jsem fandil hlavně Kanadě, a když jsme hráli s klukama, tak jsem vždycky chtěl být brankář Seth Martin, nebo alespoň rtuťovitý útočník Frank Huck. To byli moji hrdinové.
Nebo francouzští kanaďané Burbonnais a Cadieux! Ta jména se mi líbila a stále jsem si je opakoval. Roger Burbonnais...
Ovšem nejvíc jsem obdivoval jejich trenéra, Pátera Davida Bauera.
Vždy klidný, noblesní, ve světlém baloňáku, s pečlivě učesanou pěšinkou.
Takto si ho pamatuji:
Jaký kontrast s jinými trenéry.
Ani televizní komentátoři si nikdy nedovolili říct jenom Bauer. Vždycky říkali Páter Bauer.
Katolický kněz na hokejové střídačce reprezentace kolébky ledního hokeje. To mě fascinovalo.
***
Panu Hrdinkovi jsme říkali Prťáček. Byl totiž švec a navíc hrbáček. Spravoval boty ve své dílničce a pak se procházel po vsi a povídal si s lidmi. Obvykle nosil zelený hubertus – a to i v létě, placatou čepici a v zimě černé, filcové klapky na uši. A měl stále dobrou náladu.
Já jsem ho měl rád. Byl asi stejně velký jako já (mně bylo asi 8 let) a říkal mi doktore. Doktorem byl můj tatínek.
Chodil jsem se dívat k němu do dílny, kde hrbil svá, už tak ohnutá záda, nad verpánkem. Povídal si se mnou, jak bych byl dospělý. Obvykle jsme se bavili o sportu, jelikož pan Hrdinka byl vášnivý pasivní sportovec.
V zimě jsme si povídali obvykle o hokeji, protože hokej se tehdy ještě hrál opravdu jenom v zimě.
Pan Hrdinka měl na starosti vývěsku na zdi svého krámku. Často jsem mu pomáhal měnit v ní obrázky. On si stoupl na židličku a já jsem mu je podával.
Samosebou byla vývěska o sportu. Soudruzi po něm někdy požadovali, aby reagoval na aktuální, politická temáta a výročí. Ale on se jen smál a říkal mi: „Co oni mě tak můžou, doktore?“
***
Na mistrovství světa v roce 1965 jsme hráli slavný zápas s Kanadou. Javorovým listům se vůbec nedařilo a my jsme vyhráli 8:0!
Pamatuji si ten zápas, jako dnes. Seděli jsme s tatínkem před malou černobílou obrazovkou dlouho do noci.
I když jsem měl radost, Kanaďanů mi bylo líto. Přece jen jsem jim fandil. A pak jsem si představil smutného pátera Bauera a měl jsem po radosti úplně.
Když jsem šel druhý den kolem dílny pana Hrdinky, zastihl jsem ho, jak – celý rozjařený – měnil vývěsku. Velkými červenými písmeny, jaká jsme používali ve škole na nástěnku, špendlil nápis: KANADA TO PROJELA 8:0! Měl tam, pravda, KANDA, místo KANADA, protože se mu jedno A někam ztratilo, nebo se mu jich v tom slově prostě zdálo být až moc.
Upozornil jsem ho na chybu. Když viděl, že nesdílím jeho nadšení a veselí, zeptal se: „Copak je doktore?“
Pomalu se otočil zpět k vývěsce. Stále se usmíval, ale už ne tak vesele.
***
Když jsem šel nazítří do školy, zastavil jsem se, jako vždy, u vývěsky.
Byla v ní velká fotografie smějícího se Emila Zátopka.
