Když si táta pustil zprávy, děda se vždy zvedl a odešel. Když jsem se ho ptal proč, řekl: "Jednou to pochopíš." Měl pravdu. Televizi nemáme už pět let, rádio jsem neposlouchal nikdy, z tisku čtu občas Sport. A z blogerů? Hmm...
Na Vinohradech, nedaleko domu, kde bydlela moje teta a také básník Viktor Dyk, najdete kostel církve husitské. Je na něm nápis „Těm, kteří nás předešli“. Jdeme kolem a já se držím tatínka za ruku. „Co to znamená?“ ptám se.
Otec se usměje a po chvíli řekne: „Jednou to pochopíš...“
***
Tramvaj je plná. Lidé stojí lhostejně. U okna sedí starší pán s knihou na klíně. Nahlédnu na otevřenou stránku. Guillome Apollinaire: Automne malade. Nemocný podzim. V tu chvíli vítr přinese povadlý list, který se přilepí na zapršené okno. Je to list platanu...
Vystoupím z tramvaje a procházím parkem. Jsou to Chotkovy sady. Míjím dva staré lidi a právě zapadá slunce. Paní v zimním plášti něco říká. Její slova odnáší vítr, spolu s barevnými listy stromů. Zaslechnuté mi ale navždy uvízne v paměti: "...nic než okamžiky..." Jednou to pochopíš...
***
Jedeme do Suchdola navštívit starší manžele, kde máme současně vyzvednout tatínkovu sestru.
„Kdybyste nás nemohli najít, tak se zeptejte. Nás tady každý zná,“ radí do telefonu paní Míla.
Nemůžeme je najít a tak se tatínek ptá. Ale běda, nikdo je nezná. Až asi pátá dotázaná...
„Počkejte, nejsou to takoví ti staří lidé, co bydlí támhle...“ přemítá mladá maminka s kočárkem.
„Tak jsme vás přece jen našli!“ raduje se maminka a podává ruku paní Míle.
„Měli jste se zeptat, nás tu každý zná,“ říká tentokrát pan Ferda.
To mě rozesměje. Chystám se říct, že jsme se ptali a neznal je vůbec nikdo. Otec odhadne můj úmysl a pod stolem mi stiskne ruku, až to zabolí. A já zmlknu.
Jednou to pochopíš...
***
Loučím se s jedním ze svých nejbližších lidí. Jako mnohokrát před tím. „Tak příště,“ řeknu. Když přejdu koleje, otočím se a zvednu ruku na pozdrav. Odcházející postava s violoncellem na zádech, ztrácející se ve tmě, učiní to samé. Po pár krocích zamávám znovu. Nevím, proč mě napadne: „Co když žádné příště už nebude?“
***
Teď už zbývá dát prostor oblíbencům z největších... Pane Fogerty, je to vaše...
