„Na svátky zavíráme, nejsou zakázky“ odtušil ředitel a pokračoval v psaní, aniž by k němu zvedl oči. Stál na místě, přešlapoval a neměl se k odchodu. „Hezké Vánoce“ dodal po chvíli ředitel, aby pochopil, že audience je u konce.
Slévárna se nacházela na kraji města. Svět sám pro sebe, který měl s městem málo společného. Organismus v jehož tepnách proudil roztavený kov, jehož plíce zimničně dýchly pod černými závějemi slévárenského písku. Katedrála, kde členové jakéhosi podivného řádu sloužili své mše neznámému bohu. Zdálo se, že tak tomu bylo před desítkami, stovkami, tisíci lety, možná věčně.
***
Pane Bože, kdybych nebyl tak sám, tak strašně sám, pomyslel si. Samota ho tížila jako lavina a paralyzovala jeho život mimo zdi slévárny. Jednotvárné roky plynuly smutně bez užitku, bez vzrušení, bez konce.
Poprvé nebude o Vánocích v práci.
***
Na Štědrý den ho napadlo, že zajede domů. Domů?
Co na tom, že už tam nikoho nezná a nikdo nezná jeho. Pořád si při slově domov představuje tu vesnici, obklopenou lesy.
***
Zastavil auto na jediném parkovišti v obci, které bylo nedaleko domu, ve kterém prožil své dětství.
Sníh se lepí na lyže a je mu zima. Tvář má ztuhlou od mrazivého větru, že ani nemůže mluvit. Už bych měl jít domů, maminka bude mít strach.
Tu budovu měl rád. Bývala to tělocvična. V zimě její okna svítila do tmy a ozýval se křik těch, kteří pobíhali po naleštěných parketách. Dnes je smutná a zpustlá.
Stojí u okna, chráněného drátěným pletivem. Jakoby z dálky k němu doléhají údery míče o parkety a křik spolužáků. Může vidět dům, kde bydlí. Maminka je určitě v kuchyni a připravuje oběd. Ze zčernalého nebe začal padat sníh. Zpočátku ojedinělé vločky, později sněží hustě. Když vyjdou z tělocvičny, leží všude kolem sníh. První sníh.
Stanul u kapličky, která stojí na kraji lesa a pohlédl na vesnici. V některých staveních se rozsvěcovala první světla. Lidé se chystali na sváteční večer.
Děti sáňkují na silnici, která vede od lesa, kolem jejich domu až dolů k potoku. Desítky dětí tahají sáně nahoru k lesu a pak ujíždějí až na zamrzlý potok. Je to krásné být jedním z nich, cítit ve tváři mrazivý vítr, těšit se na horký čaj, který ho bude čekat večer doma. Protože je pátek, topí se už v lázeňských kamnech a chystá se koupání. Okno koupelny se právě rozzářilo do nastalého zimního večera.
***
Když vstoupil do lesa, obklopilo ho nekonečné ticho zimního podvečera, rušené pouze jeho vlastními kroky, jeho vlastním dechem. Když však jeho uši uvykly, když ho les přijal, mohl rozeznat skryté zvuky. Tlumený šelest padajícího sněhu, nesmělé ptačí pípání, osamělé zaskřípání dřeva stromů kdesi nedaleko. V koruně zasněžené borovice, přímo nad sebou spatřil droboučkého ptáčka, čiperně poskakujícího po větvi, ze které se sypal sníh. Byl to králíček. V dětství ho tu nikdy nespatřil. Snad tu tehdy nežil, snad sem nyní pouze zabloudil, možná tu však žil vždy, aniž by to on zaznamenal.
Každý strom i celý les byly součástí jeho života. Možná právě na tomto místě už kdysi stál…
Ve vzpomínkách dále bloudil lesem, až ho na pasece, kterou snad znával, zastihla noc.
Přistoupil ke smrčku, který byl skoro uprostřed paseky. Strom byl jen o málo vyšší, než on. Vytáhl z aktovky skleněný zvoneček, jedinou ozdobu, která mu zbyla z dětství a zavěsil ho na jednu ze zasněžených větví. Pak rozsvítil svíčku a vyndal termosku s horkým čajem. Až vyjde hvězda, první hvězda… Pohlédl vzhůru. Obloha byla zatažená šedými, těžkými mraky. Jestli přeci jen vyjde hvězda, napadlo ho, rozjasní se i mé dny. A ještě budu šťastný. Ta myšlenka ho pohltila.
Samovolně sepnul ruce a upřeně hleděl do větví stromu. Uvnitř, v nitru stromu byla tma. Bál se pozvednout oči k nebi, které bylo jistě černé a lhostejné.
Nakonec se přeci jen odvážil.
Vysoko na mrazivém, černém nebi, nad korunami nejvyšších stromů, obklopena mraky, zářila jediná hvězda.
Zdálo se mu, že se přibližuje a zvětšuje, až nakonec stanula nad vrcholkem „jeho“ stromku. Byla obrovská a zářivá.
Měl pocit, že ho prostoupilo teplo a světlo vstoupilo do jeho srdce.
A bude v den onen světlo velké…
