Jak jsem se stal dezinformátorem

Odlišný názor ještě není dezinformace. Avšak klidy, klidy, selští hřbeti (jak jsme jako kluci říkávali), k Pravdě se totiž stejně dochází po jednotlivcích, nikoli v davu.

Naše škola měla dvě budovy. Jednu pro první stupeň a jednu pro druhý stupeň. Ale bylo nás tehdy tolik dětí, že pátá třída se už do školy nevešla a musela být jinde. V tom nejkrásnějším domě celé vesnice, kterému se říkalo „Speisehaus“. Bylo to v Sudetech, víte? Kromě páté třídy tam byla ještě místní knihovna a také tělocvična, která sloužila i jako společenský sál. Pořádaly se tam plesy a tak.

Jelikož jsme bydleli kousek odtud, měl jsem to v páté třídě do školy asi pět minut.
***
Bylo časné jaro. Po silnici před naším domem zurčely vodní stružky. V příkopech mezi silnicí a polem byly ale ještě zbytky sněhu. Tam jsem sbíral „sklíčka“, kousky ledu roztodivných tvarů, na kterých se tak krásně třpytilo jarní sluníčko.

Jednoho dne jsem šel do školy příliš brzy. Nevím už proč. Možná mě maminka vystrčila trochu dřív anebo nebyla vůbec doma a kladla mi na srdce, abych nepřišel pozdě.

Schodiště ve Speisehausu bylo temné a prázdné, stejně jako naše třída.
Aha, tak ona dnes není škola, usoudil jsem a loudal jsem se zpátky domů. Potkal jsem spolužačku a kamarádku Kristýnku.
„Kam jdeš?“ zeptal jsem se.
„No přece do školy,“ řekla ona.
„Jenže škola dneska není,“ řekl jsem já.
A tak jsme šli k domovu spolu.
Cestou jsme potkali Zdeňka, Arnošta a Evu.
„Když není dnes škola, tak co kdybychom šli k potoku,“ navrhl Zdeněk.
To je nápad! Na potoce plují ledové kry, a protože na horách taje sníh, je hodně vody a ta je ledová, kalná a divoká.

Takovou zpěněnou, vzdouvající se a klesající vodu bych dokázal pozorovat a poslouchat celý den. I dnes.
***
„Co tě to napadlo, Míšo?“ řekla paní učitelka toho dne odpoledne.
„On mně poslal půlku třídy domů,“ mrkla na maminku, která si pro mě přišla.
„Když já jsem myslel...,“ začal jsem s hlavou hluboce skloněnou.
***
Dnes už vím, že hlava si možná myslí, ale srdce ví...