Jak jsem se osvobodil (od voleb)

O volbách jsem si nikdy nemyslel a nemyslím nic dobrého. Nicméně dvakrát jsem se volební taškařice přece jen zúčastnil. Vlastně málem třikrát.

Poprvé to bylo s veškerou parádou: slunce svítilo, muzika hrála, prapory vlály, všude pobíhali pionýři. Obrázek, jako vystřižený z „Živé abecedy“, podle které jsme se učili v první třídě. Bylo to v roce 1976 na podolské koleji. Byl jsem právě ve druhém ročníku VŠ a to víte, nechtěl jsem si přidělávat problémy, kterých jsem měl bez toho dost, tak jsem se postavil do fronty k volební urně, umístěné v menze.

(lístek ze skicáku)

Ona se totiž účast při volbách tehdy nějak sledovala. Ovšem v upomínku na první volby jsem si odnesl hezký grafický list s panoramatem hlavního města.
***
Podruhé jsem volil na vojně. Sloužil jsem v nelehké době, kdy se zvažovalo, že bychom polským bratřím mohli oplatit jejich bratrskou pomoc z roku 1968. Naštěstí to tak daleko nezašlo a my jsme se jen trochu projeli v tancích po Čechách a poškodili pár už tak dost poničených silnic. Ono to s tématem sice nesouvisí, ale jednu veselou příhodu bych snad přidat mohl.
Náš tankový pluk byl postupně uveden do stavu zvýšené a posléze dokonce plné bojové pohotovosti. Co to obnášelo? Zaražené vycházky, sbalenou plnou polní, spaní v uniformě, neustálou kontrolu stavů mužstva („doložit počty do chlapa“) a hlavně samozřejmě kontrolu a přípravu veškeré techniky, najmě samotných tanků.
Když pak konečně přišel rozkaz k výjezdu, tank velitele praporu se zastavil hned za branou a motor ne a ne škytnout. Příčina? Prázdná nádrž. Navzdory všem těm kontrolám. A když k tomu připočtu naše velitele, kteří se bez výjimky zlinýrovali jako carští důstojníci  – o jé. Bylo by jistě zajímavé vidět tuhle armádu v boji. Ale radši jenom v nějaké filmové komedii.

Ale zpět k volbám.  Odvolil jsem, jak bylo požadováno. Měl jsem ovšem mimořádné štěstí – moje fotografie jakožto voliče se objevila na titulní straně časopisu Palcát:

***
Pak jsem se už voleb neúčastnil. Maje v oněch dobách trvalé a přechodné bydliště (v kraji východočeském, resp. v Praze), šlo to snadno zaonačit. Trik spočíval v tom, že si člověk vyzvednul v místě trvalého bydliště volební průkazku (nebo jak se to jmenovalo) a v místě přechodného bydliště se na to pak jednoduše vykašlal. Asi to nekontrolovali, neboť jsem žádné popotahování neměl.  Je ovšem také možné, že jsem někde v nějakém seznamu měl černý puntík, kdo ví.
***
Potřetí jsem chtěl jít k tzv. prvním svobodným volbám. Říkal jsem si, že by to možná mohlo mít nějaký smysl. Zamýšlel jsem volit stranu, která mi tehdy byla tak nějak nejbližší, totiž křesťanské demokraty. Těsně před volbami pan Ruml z OF vyrukoval s nějakým obviněním pana Bartončíka. Já myslím, že to v tom okamžiku správné zrovna nebylo, ale což.

K volbám jsem sice šel, ale zasáhl osud: volební místnost mi zavřeli přímo před nosem. Řekl bych, že to dělat neměli, neboť pár vteřin do 14 hodin ještě zbývalo. Aspoň podle mých hodinek.

Pan Ruml se pak stal nějakým ministrem, myslím.
A všechno se to obešlo beze mě. A tak jsem si tehdy řekl, že by to tak mohlo a vlastně mělo, zůstat už napořád. A tak se i stalo.
***
Tak si tam přátelé zvolte, koho chcete. Ale hlavně vám přeji, aby se to obešlo bez negativních emocí, jako je zloba, nenávist, či závist. A to i tehdy, pokud se tím...ehm... nejdůležitějším člověkem stane třeba někdo jiný, než byste si zrovna vy přáli.