Tahle moudrá slova mého oblíbeného autora, indického jezuity Tonyho de Mello, mě napadla v souvislosti s jistou událostí, která se nedávno stala tady, na blogu…
Přijdu takhle do kanceláře a…
A já jsem potěšený. Dokonce cítím jistou hrdost. Kvůli takové hovadině, jako je kravata! Existuje vůbec zbytečnější kus pánské garderoby, než je právě kravata? Řekl bych, že ne.
***
Nebo: má nás navštívit kolega (vlastně zákazník) z Japonska. Každou chvíli někdo přijede, ale tohle je přeci jen něco jiného. A tak šéf povídá: „Ty se vyznáš v té klasické muzice, tak ho vem někam na koncert nebo do divadla. Platí to samozřejmě firma, tak na cenu nekoukej!“
Tak jo, jdeme na operu. Na Janáčka, to je snad jasné.
Japoncovo nadšení nezná mezí. A já se opět dmu hrdostí, jako bych tu Makropulos snad napsal já. A přitom na tom nemám nejmenší zásluhu. Dokonce ani nejsem z Brna…
***
Nebo: dělal jsem v práci PMO. Co to je? A to máte jedno. Ale jednou za čas se PMO ze všech lokalit sešli na jednom místě, aby si vyměňovali zkušenosti a tak. Tentokrát to bylo v Londýně. Když byly všechny prezentace a diskuze, jak se říká „over“, tak se šlo do hospody.
A tam se u piva a vína kecaly blbosti. A došlo také na komunismus (o kterém samozřejmě nikdo z nich nic nevěděl). A padla tam taková otázka…
A protože kolega z Varšavy se někam vytratil, tak směřovala na mě. Děte někam, pitomci, pomyslel jsem si. Já jsem ho ani nevynalezl, ani jsem ho u nás neimplementoval…
Ale cítil jsem se tak nějak blbě, jakoby provinile.
***
Nuže...
Nejsem osel?
Nejsi osel?
