Některé události, i když se skutečně staly, jsou těžko uvěřitelné a zdají se být dokonce málo pravděpodobné.
Naleji si do šálku čaj. Je to vietnamský zelený čaj Tra Nam Sao, který kupuji u „našeho“ Vietnamce.
***
Přijdu do prodejny, on sedí za pultem a poslouchá nějaký vietnamský pořad. Zvláštní jazyk.
„Vy tomu fakt rozumíte?“ podivím se a on se rozesměje.
***
Ten šálek mám od dětství. Zůstal už jediný, ale bylo jich původně šest. Ty ostatní se rozbily nebo někde ztratily. Bude mi líto, až se rozbije i tenhle poslední.
***
Najednou sedím v naší dávné kuchyni a dívám se z okna. Za střechou hostince je vidět někdejší Herrenhaus, kde je tělocvična, kam chodíme se školou na hodiny tělocviku a dál už se černá les a temná zimní obloha.
Na stole je ten samý šálek a voní čaj s citronem. Je mi asi deset let a je také únor. Ale venku je sníh a právě zase začíná sněžit.
***
Ty dvě fotografie z lyžařských závodů jsem objevil nedávno. Myslel jsem, že se ztratily.
Na první jsem já s bráškou. Bráška je o pět let mladší a už má startovní číslo. Na té druhé se na startu chystám já.
***
"Gottwaldův memoriál" se konal každý rok. V únoru. Karla Gottwalda, po kterém byly závody nazvány, jsem znal. Ale jen tak od vidění. Byl asi o osm let starší a to je v tom dětském věku docela dost, takže jsme se nekamarádili. Jeho příběh jsem ale znal, jako každý.
***
Jednou v létě se Karel chtěl jít vykoupat. V naší vesnici tenkrát nebylo koupaliště. Mohli jste jít k potoku, který dospělí chlapi přehradili a tak vzniklo malé koupaliště. Nebo do jezírka v lese. Je tam pořád, ale koupat se v něm už nedá. Dalo se také vyrazit někam do okolí. Já jsem chodil k tomu potoku.
Karel Gottwald tehdy chtěl k vodě strašně moc. Možná tam měl schůzku s nějakým děvčetem, kdo ví. Ale pan Gottwald ho nechtěl pustit. Asi něco provedl. A tak ho zavřel doma.
Gottwaldovi bydleli v takovém uzoučkém domku u trati. Však byl pan Gottwald nádražák. Ajznboňák, jak se tam v Sudetech říkalo.
To, co vám teď řeknu mi asi nebudete věřit. Ale přece je to pravda.
Karel toho dne odešel na půdu a oběsil se tam.
Já nevím, proč třeba neutekl oknem nebo se nějak nepokusil s otcem domluvit.
Také se říkalo, že se snad ani nechtěl oběsit, ale jen tátu vystrašit a vytrestat a nějak se mu to vymklo z ruky.
Každopádně se mu to „počítá za smrt“, jak se tam říkalo.
***
A od té doby se pořádal každý rok "Gottwaldův memoriál" v běhu na lyžích. Ani nevím, jestli Karel lyžoval. Ale tam u nás, v Podkrkonoší, lyžoval každý. Tak asi i on.
***
Po pokoji se rozlévá příjemná vůně vietnamského čaje, který chutná hořkosladce. Vzácná chvíle. A křehká, jako sám život.
Za oknem právě začínají poletovat sněhové vločky...
