Toto téma mi přijde tak zajímavé, až vzrušující, že jsem neodolal a po čtyřech letech se k němu opět vracím.
Vypravěč (třeba já; nebo někdo úplně jiný): Milí přátelé, nacházíme se teď prakticky v centru Prahy, v Celetné ulici, nedaleko Staroměstského náměstí. Cože? Ach ano Pražský hrad – na ten také dojde. Náš příběh se ovšem odehraje zde. Totiž v domě za mými zády.
Začne ovšem právě na Hradčanech, kam se teď vydáme. Než tam dojdeme, představím vám protagonisty našeho příběhu.
Tím prvním je geniální matematik, jedna z nejjasnějších hvězd matematického nebe všech dob Augustin Louis Cauchy. Francouzský akademik, slavný, uznávaný a obdivovaný.
Druhým je pak Bernard Bolzano. Rovněž geniální matematik. Také teolog. Avšak zapuzený z Karlovy univerzity. Důvod? Urážka majestátu a spory s katolickou církví. V podstatě pan „Neznámý“.
A teď taková vsuvka. Když jsem před lety přišel do Prahy na studie, měli jsme na matematiku docenta Hanuše. Víte, jak jsme mu říkali? No jasně, Kóši. A ve vedlejší paralelce měli jiného docenta. Jak mu říkali? Pochopitelně - také Kóši. A ve třetí to bylo stejné. Prostě Kóši a zase Kóši. Žádný z pánů docentů nám ale neřekl, že tenhle geniální matematik žil v letech 1833 až 1835 na Pražském hradě. Doprovázel totiž – jako zapřisáhlý roajalista a katolík – zapuzeného francouzského krále Karla X, který na Hradčanech nalezl azyl.
Na myšlenku příběhu, který vám budu vyprávět, mě přivedly dva odkazy.
Tím prvním byl článek vynikajícího holandského matematika Dirka Janan Struika. Mimochodem – za jeho stažení jsem kdysi zaplatil 15 dolarů. Článek přitom pouze zmiňuje skutečnost, že oba velcí matematikové žili několik let nedaleko sebe v Praze a pracovali na shodných tématech. Klade si rovněž otázku, zda se mohli setkat, na kterou odpovídá záporně. Cauchy by si asi těžko zadal s rebelem, jakým byl Bolzano.
Galina Sinkievič naopak ve své stati píše, že Cauchy znal Bolzana osobně a využil jeho myšlenky ve svých vlastních pracích.
Nojo, dějepis – ha ha. Nehodící se škrtněte.
Tak jsme tady. Že je ale ta Praha překrásná? Zvlášť teď, když hýří barvami podzimu.
Vždyť jak to psal můj oblíbený básník, Vítězslav Nezval? Praho, Tebe je tak těžké opuštět. Tvé Hradčany a Tvého Mikuláše...
Ovšem Cauchymu se zdála spíš cizí, nepřátelská. Málokdy opouštěl hradní komplex.
***
Jednou navštíví Cauchyho jistý piarista.
„Monsieur Cauchy, možná byste měl zájem setkat se s Bolzanem“ řekne piarista během rozhovoru.
Jako všichni géniové je Cauchy trochu roztržitý, jeho myšlenky těkají po krajinách matematiky, proto odpoví: „Bolzano? Tam jsem, myslím, nebyl...“
„Ale ne. Nemyslím to město.Tenhle Bolzano je teolog a matematik…“
Zdáse, že Cauchy nemá zájem.
Jednoho deštivého podvečera, skoro noci se Cauchy přece jen vypraví dolů, do Prahy, aby Bolzana vyhledal. Je podzim, skoru už zima.Ta příhoda musí totiž být „noir“, jde přeci jen o „krádež“. A „noir“ atmosféra vyžaduje noc a déšť. A prázdné ulice. A také – dejme tomu – listopad.
A právě takovou Prahou spěchá Cauchy, zahalený v plášti, kamsi na Staré Město pražské…
Vstoupí do malé, spoře osvětlené místnosti. Skoro narazí do postavy, sedící za stolem. To musí být on, pomyslí si a řekne:
*) Dobrý večer... Dovolte mi, abych se představil. Já jsem... (Bon soir... Permettez-moi de me presenter. Je suis...)
Cauchy se zarazí. Muž za stolem, ponořený do svých myšlenek, se ani nepohne. Nevstane, nepřivítá vzácnou návštěvu.
Cauchy pohlédne přes rameno sedícího do papírů na stole.
Po chvíli, která má cenu celé věčnosti, se potichu vytratí z místnosti a opět vstoupí do děštivé noci. Bolzano jeho návštěvu vůbec nezaznamenal. Cestou zpět Cauchy přemýšlí, snad svádí i jistý vnitřní boj.
Bolzano je napřed, to musím uznat. Ale je jen otázka času, kdy by mě to také napadlo. Jeho nikdo nezná. A sotva kdy bude. Je uvězněn v tomhle městě, vzhledem královském, ale duchem provinčním. S mým jménem to pronikne do světa.
Ostatně Pythagorovu větu také vymyslel někdo úplně jiný... Ale koho to dnes zajímá? Pythagora ovšem zná každý...
V tomto světě se Osud prostě dere k silnějším. C’est la vie...
