Medici jsou tam (rozuměj v Praze) a juristé/ a mladí, pěkní kněží/ Ti mnoho v knihách zajisté/ víc ještě u holek leží. František Gellner – Radosti života
Vždy v neděli večer jsem z našeho malého autobusového nádraží odjížděl do Prahy. Opouštěl jsem známé tváře, známé domy, známé stromy, známou řeku. U autobusu se odjíždějící loučili s těmi, kdo je doprovázeli. Nejdéle však milenci, kteří setrvávali v objetí, až do doby, kdy řidič spustil motor. Osamělí už mezitím byli na svých místech. Milenci se ještě naposledy navzájem dotkli a chvatně nastupovali do autobusu, který se pomalu rozjížděl, lhostejný k jejich touhám.
Zvláště dívka s plavými vlasy (Claude Debussy!) se loučila dlouho a bolestně. Nastupovala vždy jako poslední.
Ač naše městečko bylo malé, neznal jsem ji, ani šťastlivce, který ji doprovázel.
Toho dne bylo v autobuse jediné volné místo – vedle mě.
Chvíli četla a pak se dívala z okna s otevřenou knihou na klíně.
Četla verše. Nezvala.
„Neděle končí tak čarokrásně,
milenci tančí, lampion hasne.“
Jaké nádherné verše! Také miluji Nezvala.
***
Na Florenci už byla tma.
Někteří z těch osamělých tam u nás, se vrhali do náruče zde čekajících a šťastní mizeli v metru.
***
Když jsem byl v hloubi smutného schodiště, otočil jsem se a uviděl svou spolucestující.
Ach Bože!
Neděle končí tak čarokrásně…
https://www.youtube.com/watch?v=vXonKW9WU2w
