Karma má adresu každého. I toho, kdo si myslí, že žádnou nemá. Ve světle reflektorů pohřebního vozu, zdálo se, poletoval diamantový prach.
Ne, tam já nejdu,“ řekla mladá lékařka rozhodně.
„Pojďte, nebojte se,“ hlas rovněž mladého policisty zněl klidně a přesvědčivě.
Podal jí ruku a pomohl ji do skalní rozsedliny v petřínském svahu.
***
„Je to umrznutí,“ konstatovala lékařka, když s pomocí policisty slezla zpět na zledovatělou cestu.
"Při té zimě, co byla v noci, není divu. Měl tam jen pár starých přikrývek...," dodala.
„Pojďme dovnitř, než tady umrzneme taky,“ policista otevřel dveře vytopeného vozu.
Na konci cesty se objevil vůz pohřební služby. Ve světle jeho reflektorů, zdálo se, poletoval diamantový prach.
***
Z lavičky v prudkém, zalesněném svahu, kterou od podzimu obýval, viděl přímo do okna bytu v posledním patře domu pod kopcem.
Ti dva se přistěhovali nedávno. S roletami v okně, vedoucím do malé, nijak okázale zařízené ložnice, si starosti zjevně nedělali.
A tak viděl, díky dalekohledu, který kdysi kdesi zcizil, mnohé. Vlastně všechno.
Jen několik metrů ho dělilo od intimě osvětleného pokoje...
Tam bylo krásně, teplo a útulno.
***
V jeho situaci bylo snadné, aby se - ve své mysli - stal z pozorovatele účastníkem dění. Ve svých představách si ženu za oknem přivlastnil. Byl to on, kdo k ní přicházel a miloval se s ní. Byl to on, kdo k ní patřil. Stále s ní rozmlouval a spřádal plány. Ten druhý ji znásilňoval a ubližoval jí. Začal ho nenávidět.
***
Skoro denně ho pak sledoval při cestě do práce. Do skleněného domu ho nepustili. Dlouhé minuty tak stával na ulici a prosklenou stěnou pozoroval, jak jeho domnělý sok usedá k počítači. Klábosí s kolegy, směje se, vaří si kávu. Telefonuje. Jistě i s ní...
Umínil si, že se ho zbaví. Jednou pro vždy. A bude mít ženu za oknem jen pro sebe.
***
Ve zkřehlých, špinavých rukách potěžkával dýku. Její čepel byla mrazivá.
Udělá to zítra. Ví kde. Existuje na cestě do té jeho práce jedno takové místo... Nikdo si ničeho nevšimne. Ten druhý se sveze na zem a sníh se zbarví krví. Jeho nikdo podezírat nebude. Nikdo nezná jeho motiv. Nikdo nezná ani jeho. On vlastně neexistuje.
Zasmál se při té představě.
„Kruci, to je ale sviňská zima!“ zaklel. Stočil páchnoucí deky, pokrývající lavičku a převázal je špinavým provazem. Pohlédl do „svého“ okna, které však dnes bylo černo černé, jako nebe nad Petřínem.
Vzdychl, vzal své věci a vydal se ke skalní rozsedlině, kde zamýšlel strávit nadcházející mrazivou noc.
Vzduchem poletovaly ledové krystalky a ve světle lamp se třpytily jako diamantový prach...
