Politika mě nezajímala, nezajímá a zajímat nebude. Vím, kdo je tu prezident a premiér. Teď do mě nacpali i tak zbytnou figurku, jakou je ministr zdravotnictví. Z jeho předchůdců mi v hlavě uvízl už jen nějaký farář. Snad Plojhar?
Jeden politik mě ale během mého, už celkem dlouhého, života opravdu zaujal. No, kvůli politice to asi nebylo (viz výše). Ostatně, z téhle, řekněme politické, oblasti si vzpomínám jen na to, že nedlouho před svou smrtí při návštěvě Západního Berlína prohlásil „Ich bin ein Berliner“. To od něho bylo hezké, říkala moje babička, která byla Němka a mluvila na mě německy. Ale byl to sekáč a měl velké charizma. A byl mladý. Zapříčinil prý ovšem také konec nošení klobouků. A to není dobře, protože klobouky mám rád. Ale to je jen drobnost. Tedy nikoliv pro kloboučníky, samozřejmě.
***
Podle filmu, který jsem o něm nedávno shlédl, vůbec prezidentem být nechtěl. Takový blázen on nebyl. Chtěl učit na universitě a honit holky. To druhé ostatně zvládal i jako prezident. Prostě sympaťák. Do prezidentování ho natlačil jeho chorobně ctižádostivý otec, který po tom sám – ovšem marně - toužil. Dospělé děti by už rozhodně své rodiče poslouchat neměly.
***
Jasně, řeč je o 35. prezidentovi Spojených států, Johnu Fitzgeraldovi Kennedym.
Říkali mu Jack. Dokonce také „Hatless Jack“, tedy bezkloboukový (nebo prostovlasý) Jack. Jak říkám, klobouky zrovna nemusel.
***
Krásnou, ovšem smutnou písničku, o něm napsal Roger McGuinn, frontman jedné z mých nejoblíbenějších kapel, The Byrds, o kterých se říká, že jsou americkou odpovědí na Beatles. Poslechněte si ji, stojí opravdu za to.
A proč o tom vůbec píšu? Inu, dnes je 22. listopadu.
A právě v tento den, roku 1963, byl JFK v Dallasu zavražděn.
Druhý den to ukazovali také v naší televizi. Tehdy byly všechny televize černobílé.
A já jsem proto věřil, že svět je opravdu černobílý a jenom já ho vidím barevně.
Někdy mám tendenci tomu věřit i dnes...
