„Někdy se peníze dostanou k tomu, kdo… ne, že by si je nezasloužil, naopak zaslouží si je vrchovatě, ale prostě… tak nějak si s nimi neví rady. Je z toho spíš zmatený…“
Pan Morávek se podíval po svých spolustolovnících a dodal jaksi omluvně: „Nebude to tak zajímavé jako příhody tady inspektora Šturma, ale přece…
Stázi a Máry byly sestry. Staré panny. Byly z přízně, vlastně mé tety, i když vzdálenější. Bydlely spolu v dělnické kolonii na kraji města.
Měly tam dvě místnosti – kuchyň, do které se vcházelo přímo z ulice a zadní, slavnostní pokoj. Ony obývaly jen tu kuchyň, kde také spaly. V pokoji byly skříně, postel pro hosty, kteří nechodili, obraz Kalvárie a vybledlá fotografie slečny Stázi a pana Jarolímka, který se jí kdysi dvořil.
Tu fotku jsem měl rád od dětství. Takové kníry jste neviděli, pánové".
Po těch slovech si pánové Šturm i Matějka bezděčně přejeli prstem po svých knírech.
"Ale vždycky jsem si říkal, že je na těch dvou vidět, že se nikdy nevezmou. Ona byla taková smutná a on… lhostejný. No nic. Sestry celý život pracovaly v textilce. Tedy v přádelně. Pánové, kdo jste tam byl, tak víte, že není o co stát. Ten smrad, randál a tak. Máry dostala dokonce nějaké vyznamenání, tak dobrá přadlena to byla.
A protože žily takový, řekl bych minimalistický život a nic neutrácely, peníze se jim na knížce hromadily. Jednou jsem je přišel navštívit a Máry se jen tak mimochodem zmínila, že tam mají už sto tisíc a co jako že s tím. Já jim povídám: ‚Máry (ona byla v té dvojce ta hlavní, velitelka), tady kousek je na prodej pěkný domek. Ten by byl tak akorát pro vás. Tady nemáte vodu (chodily k pumpě před domem), ani záchod (ten byl naproti přes dvůr). Tam budete mít všechno‘. Ale ona se jen usmívala, že jim jako stačí, co mají. Tak se tam pojďte aspoň podívat, povídám, je to tak deset minut. Tak si na sebe vzaly ty své staré černé kabáty a šli jsme. Byly tak malinké a bezbranné, bylo mi jich líto.
Když jsme přišli před dům, tak se jen tak dívaly a usmívaly se. Ani nechtěly jít dovnitř. Měl jsem dojem, že Stázi by si možná dala říct, ale Máry zavrtěla hlavou. A ta, jak jsem řekl, o všem rozhodovala. ‚Kdepak hochu, co bychom s tím dělaly‘, řekla jen a šli jsme zpátky. Ještě jsem je párkrát zkusil přesvědčit, ale bylo to marné.
A to je všechno. Jen zbývá dodat, že to bylo v třiapadesátém a měsíc na to přišla měna“. Pan Morávek pokýval hlavou. „ Jo, jo, najednou z toho měly dva tisíce, pánové. Dva tisíce“.
„Hm.. to je smutný příběh“, řekl pan Matějka.
„Já vám vlastně ani nevím", povídá pan Morávek, „ony si nakonec možná dokonce oddechly…“
