I když se to snad někdy někomu (třeba i mně nebo vám) nezdá, svět je v pořádku a věci se dějí tak, jak mají.
„Domy hrůzy“ už dávno těmi skutečným domy hrůzy nejsou. Původně je dal, na břehu řeky, postavit jistý pan továrník pro své dělníky. Po válce pak domy chátraly, až do stavu, kdy si vysloužily onu nelichotivou přezdívku. Po povodních je však opravili. Pouze za deštivých nocí působí tím starým, tísnivým dojmem.
Jejich dávní i současní nájemníci jistě mají své zajímavé osudy a příběhy, stejně jako obyvatelé kousku řeky před nimi. Dvě labutě, množství kachen a nutrií je možno považovat za „domácí“. Z nedaleké loděnice přilétají rackové a někdy se objeví i volavka. O všudypřítomných kavkách ani nemluvě. Pestrá společnost.
Ernest Thompson Seton napsal ve své knize „Divoká zvířata, která jsem znal“ (Wild animals I have known), že nám, lidem, připadají všechna divoká zvířata stejná a těžko je od sebe odlišíme, abychom mohli vyprávět jejich příběhy. Leda by měly nějaká zvláštní znamení.
A právě taková byla nutrie, které jsem začal říkat Blánš, čili Běloška.
Byla totiž opravdu bílá. Vlastně plavá. Když se na protějším břehu slunilo nějakých patnáct nutrií, hned jsem viděl, že je mezi nimi.
Čekal jsem, že bude díky své odlišnosti spíše plachá a zakřiknutá. Ale pravý opak byl pravdou. Byla smělá až drzá. A důvěřivá. Brzy jsme se proto skamarádili. Jako jediná si ode mě vzala kousek chleba přímo z ruky.
Celému společenství ovšem vládla mohutná labuť. Dokázala srovnat hašteřící se kachny a když některá z nutrií byla příliš smělá, štípla ji zobákem do zadku, až ta nadskočila a rychle odplavala do bezpečí. Postiženou byla často, díky své povaze, právě Blánš.
Jednoho dne se nedaleko od tohoto místa, ve skalní rozsedlině usadili bezdomovci. Dva nebo tři tam polehávali přes den a večer rozdělávali oheň, aby se ohřáli před stále ještě chladnou nocí.
Po několika týdnech, kdy nepořádek a kupy odpadků konečně přerostly benevolenci strážníků městské policie, bezdomovci zmizeli.
„Podívejte na tu spoušť,“ obrátí se na mě rybář, který sedává u řeky. Je tam každý den. U vody má stolek a židličku. Myslím, že ani ryby nechytá, jen tak pozoruje, jak plyne voda a čas.
„Taky žrali nutrie,“ ukáže na hromádku kostí.
Při těch slovech mi zatrne, neboť jsem si uvědomil, že jsem toho dne Blánš ještě neviděl, což bylo divné. A minulý týden jsem tu nebyl.
Neviděl jsem ji ani v následujících dnech a už nikdy. I když v to stále doufám, když chodím kolem.
U vody je veselo, jako dřív. O chutná sousta soupeří kachny s labutěmi a rackové je chytají přímo v letu. A nutrie? Ty jsou skromnější a jen když hodíte kousek chleba přímo před ně, vezmou ho do tlapek a spořádají.
U vody je veselo, jako dřív. Jenom ta Blánš u toho už není...
