Atentát

Když byl do funkce ředitele pražské pobočky firmy uveden pan Dursun Sahin (o němž jsme již dříve psali), nelze nezmínit jisté rozčarování pana Amlera. Byl totiž přesvědčen, že by se funkce zhostil přinejmenším stejně dobře jako tento „nový Němec“.
***
Ovšem nezbylo mu nic jiného, než uvedenou skutečnost překousnout. Pan Amler se tedy rozhodl pro tzv. „cozying up“, což (nejen) v korporátním jazyku znamená, chovat se k někomu (obvykle nadřízenému) nadmíru přátelsky, až podlézavě, v očekávání jistého recipročního uznání z jeho strany.

S panem Sahinem se do šéfovské kanceláře, kromě jiných artefaktů, nastěhoval též rozměrný abstraktní obraz.

Mělo jít o dílo slavného tureckého malíře Bayraka Efendioglu. Ve chvílích časté prokrastinace hleděl pan Sahin, s rukama složenýma na temeni své holé hlavy, se zalíbením na obraz.

O obrazu brzy mluvila celá firma a ovšem hlavně pan Amler, který vychvaloval Bayraka Efendioglua a zasvěceně tvrdil, že jeho obrazy vlastní – kromě jiných galerií – také Guggenheimovo muzeum v New Yorku.
***
První příležitost k tomu, jak na sebe upozornit (samozřejmě v kladném smyslu), se panu Amlerovi naskytla záhy při návštěvě berlínské centrály. Když se loučil s obchodním partnerem, panem Nejmettinem Akbulutem, řekl tento nadšeně:

 (Vyřiďte pozdravy mému velkému příteli, Dursunu Sahinovi).

V Praze spěchal pan Amler hned druhý den do kanceláře pana Sahina, aby pozdrav vyřídil.
„Mám Vám vyřídit srdečné pozdravy od vašeho velkého přítele, pana Nejmettina Akbuluta!“
„Od koho?“ zeptá se pan Sahin nechápavě, s jistou netrpělivostí v hlase.
„Od pana Nejmettina Akbuluta...,“ řekne pan Amler zaraženě.
„Ach, diese Türkischen Mitarbeiter... (ach, tihle turečtí zaměstnanci...)“, povzdechne si po chvíli pohrdlivě pan Sahin a pohodí pochybovačně hlavou.
Tak to se nepovedlo, napadne pana Amlera.
***
„Už jsem myslel, že to nedonesete, Samler,“ řekne přísně pan Amler, když pan Samler postaví na stůl dvě plastové lahve s burčákem.
O chvíli později praví pan Amler v kanceláři pana Sahina:
„To je pro vás pane řediteli. Taková zdejší specialita. Mladé víno. Ale pozor...“ jenže právě v tomto, jak se později ukáže, osudovém okamžiku, zazvoní telefon a pan Sahin panu Amlerovi naznačí, že audience je u konce. Pan Amler se ještě na chvíli s obdivným pohledem zastaví u obrazu a pak rychle opustí kancelář.
***
K atentátu došlo přesně ve 12:00. Pravda, letního času, takže vlastně v 11:00 SEČ. Nicméně následky detonace byly stejně ničivé.
Ke cti pana Sahina je třeba říct, že si počínal profesionálně: vrhl se na zem směrem od epicentra výbuchu a chránil si hlavu předloktím. Dokonce přitiskl paty obou nohou k zemi. Přece jen pochází z méně klidné části světa.

Když na místo dorazí pan Amler, zděsí se. Jeden by neřekl, co může způsobit exploze dvoulitrové lahve burčáku! Navíc postavené na sluncem zalitém parapetu okna s pevně utaženým uzávěrem.
Když spatří zničený vzácný originál slavného malíře Efendioglua, padne na kolena a počne opatrně tlouct hlavou o zem, doufaje, že se mu takto podaří aspoň trochu obměkčit pana Sahina a zmírnit jeho, jistě spravedlivý, hněv.

„Nechte toho Amler,“ slyší po chvíli hlas pana Sahina. „Kancelář necháme vymalovat, no.“
„Ale obraz,“ úpí pan Amler.
„No jo, obraz,“ řekne pan Sahin klidně, „tak ten má dost.“
„Ale vždyť je to ten slavný Efendioglu! Taková tragédie!“ nedá se utišit pan Amler.
„Quatsch!“ řekne se smíchem pan Sahin. „Něco vám řeknu, Amler. Tu mazanici spáchal můj malý synek. Musel jsem si ho vzít do kanceláře, jinak bych nevydržel s manželkou, to víte. Nechtěl jsem ale vypadat jako nějaká ženská, která si vystavuje po zdech čmáranice svých dětí, tak jsem si vymyslel toho Efendioglua. A vidíte, všichni na to skočili. Včetně vás.

Asi má fakt talent. No, teď už si sem - od pacholka jednoho - nic dát nemůžu. Začíná totiž už být poznat, co maluje.“ A pan Sahin vytáhne ze stolu obrázek a se zalíbením se na něj zadívá.