S příchodem konce kalendářního roku, se zamýšlím, co nám přinesl minulý rok, nebo naopak co nám odnesl. Každopádně však přepisujeme kalendář a v bujaré náladě si nevědomky uvědomíme plynoucí čas.
Rok 2015 byl celkem bohatý na události. Prakticky celý rok jsme sledovali tzv. uprchlickou krizi. V mnohých z nás obava z imigrantů vyvolává strach i dnes, přestože my nejsme jejich cílovou zemí a žádostí o azyl jsou u nás marginální. Chápu obavu lidí napříč unií. Ne proto, že bych sdílel strach z přílivu cizinců, ale proto, že chápu skutečný důvod jejich obavy. Je jím benevolence úředníků, kteří žádosti o azyl prověřují. Oni totiž rozhodují o oprávněnosti žádostí, teda kolik imigrantům poskytneme azyl, a které z nich nakonec deportujeme do jejich zemí. Tohle koneckonců reguluje každý stát svou legislativou a nařízeními, zohledňujíce mezinárodní úmluvy. Takže v podstatě, za to kolik jich tady nakonec necháme, mohou pouze politici, které přes nedůvěru k nim dokola volíme, a proto jsou obavy „skutečně“ o to víc na místě.
Skutečně bychom měli mít strach. Naší politici dovedou obratně manipulovat s veřejným míněním a šířit paniku v národě. Mají sklony k extrémismu a hrozí, že radikalizují a rozdělí společnost, což prokázali v rétorice proti imaginárním hordám imigrantů, kteří údajně houfně migrují po naší domovině a ohrožují nás občany. Politici dokonce vystrašili našeho pána prezidenta natolik, že jej strach donutil schovat se pod křídla extrémistů, kterým v kázních na společném pódiu věnoval symboliku 17. listopadu. A já se tedy ptám. Když takto dovedou šířit strach z někoho, kdo nás přímo neohrožuje, koho známe pouze z doslechu, co dovedou udělat s veřejným míněním proti menšinám, které tady žijí?
My máme to štěstí, že žijeme v zemi blahobytu a dá se říct, že si žijeme nad poměry. Máme totiž iluzorní pocit bezpečí a pořád je tady majetek, který se dá „odkloňovat“. Těšíme se ze sociálního systému, „sociálních jistot“, které nám „zaručují“ důstojné dožití, byť jsou závislé na tom, kdo se dostane k moci, případně na celosvětové situaci. Žijeme v představě, že o práci nebo dům, nebo o to co jsme si nashromáždili, nemůžeme přijít. (Skutečně?) Relativní pokoj-klid nás odvádí od reality. Zaslepeně hledíme na „pozitivní“ vývoj naší ekonomiky, aniž si uvědomujeme postupné zvyšování životních nákladů, které v každé společnosti zaručují jediné. Smrt! Jsme natolik zaslepení Mamonem a konzumem, že rezignujeme na základní hodnoty a rozum užíváme více k boření, než ke stavění. Sytý hladovému nevěří. Ani my nevěříme, že denním chlebem prchajících lidí je smrt, ztráta zázemí, lidskosti a práv. Proč bychom se měli z toho mála, co nám zbylo, ještě podělit? Vždyť když se něco podobného stane nám, jistě se o nás někdo nezištně postará. Jiní musí ctít hodnoty křesťanství a lidskosti. My si je mezitím nějak okecáme.
Děsí mě představa, že pouze v naší prosperující zemi žije více jak milion lidí pod hranicí chudoby. Že v tak bohaté zemi jsou lidé nuceni bydlet na ubytovnách. Zkuste vysvětlit třeba havířům, kteří vydělávali 20 let v průměru 30 000 Kč měsíčně, že zítra dostanou měsíčně štědrou podporu od státu 3.400 Kč, nehledě na to, že se v době své prosperity, kvůli zvyšování životní úrovně, zadlužili. Náš blahobyt se v podstatě dá měřit dluhy, téměř ve výši jednoho státního rozpočtu.
Na jakých pevných hodnotách to vůbec stavíme? Naše přírodní bohatství jsme tiše nechali rozprodat. Kolik si asi účtuje planeta Zem za kubik životodárné vody? Nebo slunce za paprsek světla? Že platíme dodávku vystavěnou z veřejných peněz? Jak jinak se nám má naše investice do státního aparátu vrátit? Zvýšenými poplatky a daněmi? Oháníme se křesťanskými hodnotami. Skutečně my ateisté, kteří chodíme do kostela 2x do roka? Jen proto, že nám tyto hodnoty nadiktovali na papír a my jsme si je ukotvili do Ústavy?
Naše společenství nestaví na pevných hodnotách. Z toho však nemůžeme obviňovat nikoho. Nikdo nemůže za to, kde nebo komu se narodí, ale určitě může za to, jak se tam, kde se narodí, žije. Za to může každý jednotlivě. Jako celek pak můžeme za to, kdo nás reprezentuje a rozhoduje o našich životech. Za to, kdo určuje a prosazuje naše hodnoty, naší vůli, a jaké podmínky pro životní úroveň pro nás připraví. Můžeme se mít lépe? Nemůžeme. Protože naši „hospodáři“ s naší důvěrou hospodaří především pro svůj prospěch. Co na tom, že třeba vystavili více jak 100 000 občanů bezdomovectví? Naštěstí jsme se v hodině dvanácté probudili a vyhnuli se problémům, které by nás skutečně nezvratně ohrozili. A jde žít lépe ve společnosti, která toleruje a podporuje extrémisticko-ideologické myšlenky a projevy? Copak nectíme zákon a pravidlo, že právo jednoho končí tam, kde začíná právo druhého?
Tak mě napadá, co jsme jako lidstvo udělali pro zlepšení poměrů na zemi? Jaké křesťanské hodnoty jsme nejen prosazovali, ale si je i osvojili? Jací jsme lidé, a co děláme pro lidskost? Komu vlastně sloužíme? Proč jsme ještě nedospěli a neodstranili to, co dělá největší zlo na zemi, konkrétně peníze a honbu za mamonem?
Doufám, že si užijete oslavy konce starého roku a s novým rokem začnete brát život vážněji. I když pochybuji.
Šťastný nový rok....
Miroslav Kováč
