Čekali jsme, že to někdo vyřeší ...

Dnes jsem se účastnil demonstrace proti rasismu a násilí v Praze, kterou pořádalo Khamoro o.p.s.. Nutno říct, že účastníků bylo docela málo, vzhledem k očekávání, nicméně bylo tam dostatek lidí, přestože skutečně silně mrzlo.

Vesměs to byla demonstrace proti výrokům Okamury, Roznera, ale také Babiše nebo Zemana a jiných politiků, kteří sice nebyli zmíněni, ale jejich výroky přispívají k rozdělování společnosti. 

Boj proti rasismu a násilí je sice velice ušlechtilý, nicméně rozdílnost barvi pleti, kultury, chování, orientace, věrovyznání a jiných rozdílů, tady bude vždy a vždy se najde někdo, kdo tyto rozdílnosti bude využívat nebo zneužívat, protože posluchače najde napříč spektrem. Záleží pouze na tom, jak silný bude ten či onen hlas.

My Romové máme velice slabý hlas. Většina Romů si neuvědomuje, že skrze jednotlivce, každého osobně, se tento hlas formuje. Většina Romů si myslí, že se jej politika a dění ve společnosti nedotýká a očekává, že snad něco udělají i za něj ti druzí. To je špatně! Dnes neplatí „Nějak bylo, nějak bude“, protože pak ten jednotlivec půjde požádat o „Příspěvek na bydlení“ a úředník mu řekne, že na něj bohužel nemá nárok, že vyšel takový zákon a úřad s tím nic nemůže udělat. Také se může stát, že vám majitel bytu zruší ze dne na den nájemní smlouvu a vy jste ze dne na den na ulici, bez prostředků, bez domova, bez přístřeší. 

Na vině bude samozřejmě zákon a zákonodárci. To bude, asi tak, nejjednodušší vysvětlení. Většinou máme tendenci hledat chybu jinde, než u sebe. Není tomu tak. Na vině není Okamura ani Rezner, Babiš nebo Zeman. Na vině jsme my, každý jednotlivec. Vina je pouze v nás a naše, protože to jsme byli my, co jsme umožnili, aby se Okamura dostal do sněmovny. Na vině jsme my, každý jednotlivec, protože jsme umožnili vládám schvalovat zákony, které mají dopad na každého jednotlivce. Když už se octnete na ubytovně nebo na ulici, či jiné těžké životní situaci, je pozdě svalovat vinu na všechny kolem, když jsme jim to všichni my jednotlivci umožnili, tím, že jsme nic neudělali proto, abychom se dočkali lepšího zítřku, pro nás a naše děti. Čekali jsme, že to někdo vyřeší a najednou jsme na samém dně.

To, co jsme si sami způsobovali mnoho mnoho let, se nadá zvrátit během týdne, měsíce, roku. Vyžaduje to obrovskou trpělivost a ochotu chtít být součásti celku, který dovede zformulovat naše potřeby. Rasismus, xenofobii nebo nenávist nedovedeme vymýtit, s tímto fenoménem se musíme učit sžít, ale co nemusíme je, že můžeme společně tyto fenomény eliminovat svým aktivním přístupem a podílením se na věcech veřejných. Nás hlas může mít sílu, může být slyšen a naše potřeby mohou být obsahem zákonů. Tohle je i naše země, i my jsme tady doma a proto je potřeba, abychom nestáli bokem. I my chceme rovnost ve vzdělávání, bydlení a zaměstnání. Chceme mít rovnost před zákonem a chceme úctu společnosti. Každý z nás musí začít u sebe, nesmí se spoléhat na jiné, a přestože vím, že většina z nás Romů má své potřeby naplněny, nebuďme sobci k těm, kteří nemají takové možnosti, jaké jsme si vybojovali my jednotlivci vlastní píli, kteří si říkáme střední třída. Všichni tvoříme obraz celku, tak buďme příkladní, tolerantní a sjednocujme. Hladovému člověku na ničem nezáleží, je proto naším úkolem, aby se odstránil hlad. Jenom společně pak můžeme dosáhnout věci, například vzít vítr z plachet Omakury, Reznera nebo Zemana.

Miroslav Kováč