Nestačí motivovat. Musíme posílit důvěru lidí a poskytnout naději

V popředí zájmů EU respektive zemí eurozóny stojí v současnosti dluhová krize. Je veřejným tajemstvím, že dluhy dosáhly takových výší, že nebudou nikdy splaceny. Je možné za situace, kdy se jednotlivé evropské státy potýkají s neutěšeným stavem svých veřejných financí udržet evropské sociální státy? Je možné se do budoucna vyvarovat problémům a střetům vyplývajících ze soužití rozdílných sociálních skupin?

V Řecku se již několikrát demonstrovalo za zachování stávajícího sociálního systému a proti úsporným opatřením předkládaných vládou. Demonstrace zasáhly i Velkou Británii, kde hlavní příčiny demonstrací spočívaly především v sociálním vyloučení, nezaměstnanosti a existenčních potížích některých skupin obyvatelstva. Problematika sociálního státu a sociálně vyloučených lokalit se dotýká celé Evropy včetně České republiky. V České republice se demonstrovalo zejména na severu Čech, neboť se jedná o region s největším počtem sociálně vyloučených lokalit. V Česku však již v současnosti neexistuje kraj, který by tento fenomén minul. Dnes se tak již nevyhneme otázkám o narůstající sociální nerovnosti. Jak tedy zmírnit napětí a zklidnit situaci?

V první řadě je třeba v nejvíce postižených oblastech zajistit bezpečnost všech obyvatel a zamezit dalšímu šíření násilí a nenávistných kroků. Bojí-li se místní posílat své děti do škol, či vycházet po setmění, nemůžeme očekávat, že se zdejší obyvatelé budou podílet na jakémkoli řešení situace. Přitom bez jejich účasti a zapojení je jakékoli řešení předem odsouzeno k neúspěchu.

Sociální pomoc musí směřovat opravdu pouze k těm potřebným. Jakékoli její zneužívání nelze tolerovat. V rámci výplaty sociálních dávek je tak jednoznačná tendence k posílení motivace a probuzení aktivity obyvatel. Vedle motivace je však třeba lidem dodat i naději. Jako velmi důležitou tak zde vnímám sociální práci v terénu a komunikaci místní samosprávy s občany, neboť jen tak lze pochopit jednotlivé lidské osudy, ke kterým je třeba přistupovat zcela individuálně.

Z dlouhodobého hlediska však existuje pouze jediné řešení a tím je vzdělávání a posílení míry odpovědnosti a tolerance ve společnosti. Je třeba opustit systém praktických škol a snažit se děti integrovat a vzdělávat společně. Rodiče musí posílat své děti do školy. Zde musíme jít opravdu cestou nulové tolerance. U dospělých osob, které jsou v řadě případů dlouhodobě nezaměstnaní a léta žijí na dávkách, musí být opět vytvořeny pracovní návyky a zvýšena finanční gramotnost. Ze strany státu bude tedy klíčová právě podpora zaměstnanosti v sociálně vyloučených lokalitách.

K naplnění výše uvedených skutečností nesmíme dopustit ztrátu důvěry místních obyvatel ve starosty měst, policii a stát. Musíme jasně ukázat zájem a snahu problémy řešit a nepodlehnout jednoduchým a populistickým řešením.