Včera zveřejněný záměr ministra Pospíšila předčasně propustit z našich kriminálů cca 10% vězňů mě natolik naštval, že i tak líný člověk jako já usedá po ránu ke klávesnici a píše tyto řádky. Nedlouho po zprávě o chystaném záměru ministra totiž následovaly další „lahůdky“ – záměr jeho kolegy Kalouska zvednout živnostníkům mandle(daně samozřejmě) a oblíbené „Krimizprávy“, které názorně ilustrovali, jak vypadá ona „drobná kriminalita“ jejíž pachatele se na nás chystá vláda z lochu vypustit. Třeba tak, že zloděj krade za dne a brání-li se prodavačka, dá jí jednoduše „dělo“. To by dle mého za tento a podobné nápady spíše zasloužil ministr Pospíšil. Ale nejen on.
O problému prý přeplněných věznic slýcháme s přestávkami již více než 20 let. Humanisté všeho druhu naříkají, jaké že to příkoří se děje chudákům kriminálníkům, když jich je v cele místo šesti osm. Jako by nějaké normy mohly dopředu znát, jaká bude v zemi kriminalita! Z filozofické podstaty práva přece vyplývá, a věděl to již Dostojevský, že po zločinu má následovat trest, který má drtivou většinu společnosti od páchání zločinů, kvůli kterým tu existuje armáda policistů, odrazovat. Je tomu ale skutečně tak? Vysoká čísla vězňů přece dávají jasný signál, že neodrazuje. Někde je tedy chyba. Nejsem žádným odborníkem na danou oblast, přesto se odvážím tvrdit, že propouštění kriminálníků není řešením daného problému, ale jeho pravým opakem – pouze sníží obavy potencionálních zločinců z trestu. Ty ani dnes nejsou nijak velké. Proč by taky. Když už se podaří nějaké odsouzené dostat za mříže, jsou režimem hýčkáni jako málokdo jiný. Nemusí pracovat, a přesto dostávají pravidelně stravu, lékařskou péči a bydlení. Nezlobí-li moc, dostanou se občas i ven či domů. Po odpykání části trestu jsou pak téměř automaticky propouštěni.
Co je to vůbec za tresty? Není spíše trestem na tuhle chamraď pracovat? Proč vůbec soudy vynáší tresty dle trestního zákoníku, když budou stejně pachatelé po odpykání ½ nebo 2/3 trestu propuštěni?
Existuje někdo, kdo chápe, proč mají být právě zločinci v dnešní době takto hýčkáni. Že by se naše elity připravovali na chvíli, kdy se všechny ty všivárny, které s námi provádějí, obrátí proti nim a dostanou za to, kam nás přivedli to, co si zaslouží a chtěli mít co nejhumánnější basu? To asi ne, to jsem se jenom zasnil. To je jenom takový módní trend novodobého establishmentu napříč západním světem „pomáhat lidem v nouzi“. A kdo je více v nouzi, než naši nebozí vězni, že? Že kradli, loupili, znásilňovali či vraždili? To je přece lidské, stejně jako odpouštění.
Než takto vnímané vykonávání práva, je dle mého názoru daleko logičtější právo šáríjá, nebo jak se vlastně správně jmenuje, které nejen odpouštění, ale v mnoha případech i trest ponechává plně v kompetenci příbuzných obětí. Tak vnímám skutečný humanismus, kdy právo oběti a jeho příbuzných je nadřazeno právu zločince. Závidím muslimům, ale i třeba Číňanům, že u nich mají darmožroutské organizace elitářů, hájící lidská práva zločinců, malý vliv a mohou trestat pachatele úměrně jejich provinění.
U nás tomu bohužel tak není, a tak musí v těch nejkrajnějších případech příbuzní obětí ze svých daní pečovat o ty, kteří jim zavraždili otce, matku, bratra či sestru, v nejhorších případech pak syna, dceru, vnuka či vnučku. Takhle si představují humanismus profesionální bojovníci za lidská práva. Ono se jim to bojuje, když se většinou jedná o rozmazlené fakany z tzv. lepších rodin, kteří s každodenní podobou zločinu nepřicházejí vůbec do styku. Na základě zvráceného chápání humanismu pak místo logických řešení, jakými např. jsou výstavba nových věznic, práce vězňů, znovuzavedení trestu smrti či odvážení odsouzených rovnou od soudu do cel, vymýšlejí pseudořešení jako ministr Pospíšil včera.
