Kdo mě alespoň trochu zná, ví, že jsem vždy sdílel Churchillovo přesvědčení, že demokracie je prachmizerný politický systém, avšak málo platné, pořád nejlepší z těch, co známe. Nemohu si však pomoci, politické dění v naší zemi za poslední léta i mě přivedlo ke ztrátě víry v samoregulační schopnost demokracie. I já cítím ve vzduchu všeobecnou potřebu zásadní změny, protože stávající systém narazil na limity svých možností, což se projevuje v prvé řadě morálním a ekonomickým úpadkem, majícím za následek totální propad důvěry k voleným politiků.
Nevěřím, že lze prostřednictvím dosud užívaných demokratických prostředků napravit všechny ty nesmysly, podrazy a zlodějny, které téměř bez jakéhokoliv relevantního postihu provázejí celou dobu fungování tohoto systému(založeného mimo jiné na tom, že dva hlupáci přehlasují moudrého), lhostejno kteří socialisté jsou aktuálně u moci. Nemyslím si přitom, že je nutné demokracii odpískat pro vždycky. Jenom mi přijde, že je právě vhodná doba na to, aby si na chvíli dala pauzu, nebo minimálně vyměnila garderobu.
Demokracie s námi ostatně také nehraje poctivou hru. Kdyby totiž sama věřila tomu, co hlásá, musela by se nás čas od času zeptat, zda ji opravdu chceme, či zda se nám alespoň líbí. Ale to ona ne, to ona se nám bez pardónu nadiktuje, že právě ona je ta nejlepší a nelíbí-li se nám něco, je chyba v nás a měli bychom se minimálně stydět a neukazovat se na očích spořádané společnosti.
Já právě nyní dělám pravý opak. Protože společnost bloggerů považuji za jednu z nejprestižnějších v zemi, zejména kvůli vesměs vysoké kvalitě článků, vznikajících na rozdíl od článků v etablovaných médiích v prostředí skutečné názorové pestrosti a svobody, přicházím sem s kacířskou myšlenkou potřeby zásadní změny. Nikoliv revoluční, těch již jsme si něco užili, a nebylo to nic moc, nýbrž kontrarevoluční , ba nebojím se říci přímo reakční. Potřebujeme totiž okamžitou pomoc v podobě zavedení pořádku a řádu do společnosti. Řádu jasného a respektovaného a pořádku vymahatelného a spravedlivého pro všechny bez rozdílu.
Podstatou změny, po níž volám, je přechodné(!) nahrazení systému, ve kterém rozhoduje, projeví-li o to zájem, většina, systémem, v němž nejzávažnější rozhodování o záležitostech, týkajících se prospěchu země a lidu, rozhoduje jedinec. Je úplně lhostejné, jakou bude mít funkci či jaký titul, zda to bude monarcha, prezident s rozšířenými pravomocemi, či otevřený diktátor. Historie i současnost dokládají, jak často se podobné systémy ukázaly jako praktičtější, než pomalé demokratické procesy. Nejen ve vyhrocených časech druhé světové války, kdy jednotliví leadři svých zemí činili rychlá rozhodnutí, ale i v současnosti je patrné, že je-li vůdce té které země osvícený, přináší to užitek všem jejím obyvatelům větší, než kdyby měli demokratické vlády. V Evropě je typickou ukázkou Lichtenštejnsko, ve světě pak mnohé asijské státy, např. Singapur.
Samozřejmě ani systémy založené na zemských leadrech nefungují vždy bezchybně. Asi nikdo rozumný by např. nechtěl dobrovolně žít v KLDR. Je-li diktátor opravdu osvícený, se v první řadě pozná podle toho, že nemá žádný problém se občanů čas od času zeptat, zda ho vůbec chtějí. Právě tím se liší od tyranů typu Asada, Kaddáfího, Kimů a konec konců i demokracie, která se nás na to, zda ji chceme, rovněž neptá vůbec.
Proto píši o možné dočasnosti zavedení takovéhoto systému. Nejrozumnější by asi bylo, kdyby první muž země v konstitucí mu daném termínu musel v referendu svůj post obhájit. A klidně by tak mohl činit třeba i 5 x po sobě – omezení funkčnosti na dvě volební období je dle mého v systému, kdy existuje možnost vládce demokraticky odvolat, byrokratickým nesmyslem. Zemi a lid má vést ten nejschopnější., a nikoliv ten, který ještě v té funkci nebyl.
