Ačkoli mám vůči samé podstatě demokratického způsobu řízení vývoje společnosti velice vážné výhrady, plynoucí především z nesmyslnosti rovnostářského přístupu, neboť je logické, že dva hlupáci přehlasují moudrého a bude-li ve společnosti většina líných a neschopných, snadno si právě prostřednictvím demokracie přivlastní těžce vydobyté statky a požitky pracovitých a schopných, pravidelně se, asi jako velká část pamětníků dob, kdy nic takového neexistovalo, na každé volby těším, ba se jich, identifukuji-li se dostatečně s idejemi nějaké strany, i aktivně zúčastním. Domnívám se totiž, že přes veškeré výhrady je právě demokracie optimálním způsobem rozhodování o tom, kdo bude držet v rukou páky k řízení společnosti po určité časové období. Až příliš dlouho jsem žil v systému, který demokracií naprosto opovrhoval, umím si tedy vážit jejích možností. Zároveň jsem ale přesvědčen, že by se společnost měla čas od času nad fungováním demokratického stroje hlouběji zamyslet, a to je právě důvod, proč píši tyto řádky.
Ačkoli mám vůči samé podstatě demokratického způsobu řízení vývoje společnosti velice vážné výhrady, plynoucí především z nesmyslnosti rovnostářského přístupu, neboť je logické, že dva hlupáci přehlasují moudrého a bude-li ve společnosti většina líných a neschopných, snadno si právě prostřednictvím demokracie přivlastní těžce vydobyté statky a požitky pracovitých a schopných, pravidelně se, asi jako velká část pamětníků dob, kdy nic takového neexistovalo, na každé volby těším, ba se jich, identifukuji-li se dostatečně s idejemi nějaké strany, i aktivně zúčastním. Domnívám se totiž, že přes veškeré výhrady je právě demokracie optimálním způsobem rozhodování o tom, kdo bude držet v rukou páky k řízení společnosti po určité časové období. Až příliš dlouho jsem žil v systému, který demokracií naprosto opovrhoval, umím si tedy vážit jejích možností. Zároveň jsem ale přesvědčen, že by se společnost měla čas od času nad fungováním demokratického stroje hlouběji zamyslet, a to je právě důvod, proč píši tyto řádky.
Přijde mi totiž, že v některých aspektech užívání demokracie dochází v posledních letech k takovým změnám, jež nejsou na první pohled pro běžného občana téměř zaznamenatelné, které však ve svých důsledcích nejen negativně ovlivňují demokratickou praxi, nýbrž i pozměňují samu podstatu demokratického ideálu. Je na čase na tyto trendy daleko více kriticky upozorňovat, protože by se nám při pouhém pozorování tohoto procesu mohlo stát, co vařené žábě, kterou, jak známo, uvaříme tak, že pod kotlem s ní postupně přitápíme(kdybychom ji hodili do horké vody, okamžitě vyskočí).
Příznačné pro mnohé pokusy omezovat nejbytostnější podstatu demokracie jako ideálu je zaštiťování se její ,,nutnou ochranou". O nutnosti ochrany demokracie přitom v žádném případě nepolemizuji, problém však spatřuji v aktuální formě ochrany, jak je u nás uskutečňována. Zejména chci upozornit na hypertrofovanou roli médií v tomto procesu, zejména pak kvůli jejich často nedostatečně průhledné struktuře: Jejich výsadní postavení při tvorbě veřejného mínění a faktická nekontrolovatelnost, vytváří dle mého, stejně jako v případě společností zkoumajících veřejné mínění, značně široký prostor pro korupci a netransparentní lobbystické vlivy.
O tom, že jsou podezření takovéhoto druhu na místě svědčí nejen mnohé skutečně podivné ,,výsledky výzkumů" veřejného mínění(kolikrát i způsob kladených otázek, zařazování některých stran do výzkumů atd.), ale i totální absence kritických investigativních článků zaměřených na pozadí těchto podivných výzkumů. Vzpomeňme například na výzkum společnosti Factum Invenio, publikovaný v polovině června, jehož výsledkem je konstatování, že 44% respondentů věří v úspěch TOP 09. Vzpomeňme v této souvislosti, že ředitelem společnosti Factum Invenio je Jan Herzmann, právě ten Herzmann, který se 26.1.1998 sešel, tehdy ještě coby ředitel společnosti s podobným názvem Factum, spolu s dalším ředitelem společnosti zkoumající veřejnou mínku - Janem Hartlem ze STEM, v budově ministerstva obrany s tehdejším ministrem Michalem Lobkowiczem a mluvčím vlády Vladimírem Mlynářem a několik dní nato(4.2.1998) vylétly preference tehdy nově vzniklé Unie svobody na 10,3% a přiblížily se tak ,,na dostřel" preferencím ODS(12%).
Prvořadým krokem při ochraně neustále tenčícího se prostoru pro demokracii u nás by mělo být stanovení přesně definovaných a nepřekročitelných pravidel, kterými by se museli všichni účastníci(včetně médií) demokratické soutěže řídit. Dále pak by bylo záhodno uvažovat o vytvoření nestranického kontrolního orgánu, disponujícího rozsáhlými sankcemi, coby orgánu dozorujícímu regulernost volebního klání. Umím si představit, že by to mohla být právě tato instituce, kdo by řešil jednotlivá podání na některé podezřelé předvolební praktiky, jako jsou podivné výsledky i způsob zadávání některých výzkumů, poskytování prostoru ve veřejnoprávních médiích pro jednotlivé strany, neoprávněné stahování volebních spotů, atd.
Domnívám se rovněž, že dále by právě nějaká takováto instituce měla k všeobecné diskusi předkládat podněty, směřující k posílení a ochraně demokracie. Obávám se totiž postupného redukovíní jejího významu výlučně na praktickou formu rozhodování. Prvořadým obsahem demokracie však nepochybně je snaha o prosazení vůle lidu, ať je jakákoli. V rámci této ideje by se tedy demokracie prostřednictvím institucí demokratického státu měla jednou za přesně vymezené období zeptat občanů, zda ji vůbec chtějí(např. cestou referendda). Nečiní-li to, nemůže popřít, že obsahuje cizorodé látky - prvky diktatury.
Nejsem v pozici, že bych mohl takovýto druh společensko-politické sebereflexe iniciovat a nezbývá mi tedy nic jiného než se prostřednictvím veřejně přístupného slova blogera pokusit ovlivnit názory dalších, kterým podobně jako mně leží stav demokracie v naší zemi na srdci.
