Sen o bohu

Často bych chtěla mluvit s bohem,v tichosti, a třeba ve spánku,prostřela bych kožešinu u ohně,neodmítl by mou pozvánku, a v tom setkání nočním, snovém,pak na všechno vyptala se, podrobně..

Proč bere si ty krásné duše,
ty nejmilejší lidi k sobě, 
co další úsvit by jim slušel,
a oni světu - v těžké době...
Kdo nechává na Zemi satanáše,
škodit a ubližovat tvorům,
ty hráče pekelného mariáše,
chtějí nás stáhnout, k sobě dolů..
Svět je nádherné místo k narození,
proč pro ty dobré, už tu místo není?
Možná by bůh, jen po dopití čaje,
položil ruku na mou paži,
pochopím všechno o vyhnání z ráje,
i to, že musíme se snažit.
Jít životem dál a neplakat,
pro ty, co stopu nechali -
hluboko vnořenou do duší...
věřit, že ten kdo nás míval rád,
nás jistě vnímá zpovzdálí,
a je s námi dál - to vytuším.
Neřekl ani slůvko bůh,
v mém snu - a odešel jak duch.
Vždyť svatý je - tak může, 
a v jeho stopách, jak na omluvu,
zůstaly rudé růže.
nezapomeň zbavit se všech dluhů -
zůstala ve mně ozvěna.
Však jeho rty se nepohnuly,
a přesto mi dal do věna,
nebát se zla a ani smůly, 
nechat život,  jen tak si plynout.
Vždyť všichni rodí se a hynou -
přitom tu stále zůstávají..
Lépe je těm - co víru mají...
(Napsáno s myšlenkou na Martina, Filipa, Davida a Viki)