Retro

Žijeme svoje retrouž nežijeme prolhanějede poslední metrojá nabrečím ti do dlaně.Nepočítáme svoje vinyvíme, že život utíkái čas v souhvězdí mlhoviny,každému stejně odtiká.

Na hrotu Orionova meče
jsem vždycky tančit chtěla
o lásku bych mohla prosit v kleče
už bych se nestyděla.
S propletenými těly
oddechujeme tiše
všichni maj, to co chtěli.
To, co nechceme slyšet
raději neříkáme
oddechujeme v rytmu
v mlčení, pravdu máme.
Na chvíli si tě chytnu
někdo by záviděl
držím tě jako motýla
bojím se setřít pel
a svět se barví do bíla
tím sněhem, co sype se
stejně, jak před lety
výčitkám vyhnem se 
známe své úlety.
A máme pochopení
pro naše slabosti
u krbu zima není 
mráz leze do kostí
tam venku, při úplňku
a v přerývaném dechu
já cítím každou buňku.
Dala jsem vale spěchu
okamžik věčnosti
a věčnost okamžiku
s pocitem hrdosti
řadím se k odpadlíkům.
Jak anděl, padlá
sněhová křídla mám
co kdybych spadla?
Teď už je nesundám.