Po delší přestávce se mi poštěstilo vyrazit do hor. A když říkám do hor, nemyslím tím, jen nějaké kopečky, nebo větší kopce. Už jen to slovo - HORA - vzbuzuje úctu.. Nevěděla jsem tentokrát, co mě tam čeká, ale těšila jsem se, že si odpočinu a naberu sílu. Obojí se mi povedlo, netušila jsem však, že se mi podaří pochopit sebe a svoji duši - i díky těm majestátním horám.. Už jen při výjezdu autem po klikatých silničkách, s velkým převýšením, se člověku znovu tajil dech a lehce se ozýval žaludek.. Stačilo to ovšem k tomu, abych si uvědomila, jak málo jsem v pohodě. Jak na mě doléhá stres z každodenního shonu, jak málo je pohody a klidu v mé vlastní rozhárané duši - a jak málo za to mohou ostatní. Už při příjezdu se mi vrátily všechny pocity, které jsem v Alpách vždycky zažívala. Ty hory tady stály dávno před námi a ještě dlouho, předlouho po nás budou.. I nebe ve dne tu má jinou barvu, takovou nasycenou, modrou, a v noci jsou hvězdy mnohem blíž. Ticho je tu nejtišší a člověk sám sobě nejblíž...
To jsem si uvědomila hned druhý den ráno, když jsem po pár letech, znovu stála tak vysoko.. Ne, že bych nebyla tak dlouho na lyžích, v Jizerkách je taky přenádherně, ale tam je člověk, tak nějak, víc doma. Tady jsem cítila ten nekonečný prostor, a přitom slyšela každé své nadechnutí. Hodně hlasité na to, abych pochopila, že mě ovládá strach. Jsem už dost stará na to, abych pochopila, že to není jen strach, abych si nezpůsobila těžký úraz nohy, jako loni moje, mnohem trénovanější, a sportovně založená kamarádka a nebyla tak na dlouho "vyřazená z provozu".. Což, si jako máma tří synů, neumím ani představit.
Byl to strach, který mě poslední dobou provázel celým mým životem, jak hlídací pes, křížený s vlkem. Popravdě, ale na pocity nebyl moc čas. Rodinnou radou byla vytyčena trasa a pramálo se bralo v potaz, že bych mohla mít s její obtížností nějaké problémy. Vyjeli jsme dvěma lanovkami po sobě, do nejvyššího bodu na naší straně - a já v zápětí pochopila, že předešlé roky, beze mě, se moji synci naučili lyžovat tak, že už je nejspíš v životě nedohoním. Ve všech významech slova. No nejvíce ovšem v tom praktickém - když jako matka pochopíte, že ta tečka ztrácející se dole pod svahem je vaše dítě!
Poručila jsem svému tělu, ať dělá, co umí a napůl šusem, napůl obloučky,podle toho, jak terén mému netrénovanému svalstvu dovolil, jsem se (a to doslova) řítila - najít své děti. Co si budeme povídat, nechtěla jsem taky vypadat, jako úplně neschopná matka - ovšem o to větší děs, jsem si způsobila. Vyděšená k smrti, jsem sedala na další, z kaskádovitě po sobě jdoucích lanovek, abych opět vyjela někam, kde to vůbec neznám.. Mezitím jsem usilovně přemýšlela, proč nemám holčičky, kterým bych zaplétala copánky.. Pak jsem si vzpomněla na sebe v dětství a pochopila jsem, že by mi možná nehrozila smrt na sjezdovce, ale že by mě pravděpodobně ranila mrtvice, protože tři "mě" - bych neukočírovala..
Nejmladší synek velice rychle pochopil, že mu hrozí nebezpečí v podobě ztráty matky, (ve všech významech slova) a jal se na mě, na každém záhybu sjezdovky, čekat. Uvítala jsem jeho nabídku, že bude jezdit za mnou a hned jsem se obviňovala,proč naopak já nejedu za ním, kdyby náhodou upadl on. Nepadal! Bylo to ještě o to horší, že šikovný lyžař (proboha, to po mně asi nemá), řezal sníh, tak blízko za mnou, že jsem chytla nerv, že se srazíme a já budu viník, nehody mého dítěte.
V té děsivé představě jsem ho zvýšeným hlasem, prosila - ať zase raději jede přede mnou.. Tečka se zase začala ztrácet v dálce, já podvědomě sešpulila rty a dlouze jsem vydechovala. Abych snížila strach a napětí. Automaticky jsem silně začala vdechovat silný, horský vzduch, vnímat vločky jiskřící ve slunci a šustění hran ve sněhu mě, najednou uklidňovalo. Ve chvíli, kdy mi opět vítr zasvištěl okolo uší, jsem si uvědomila svou rychlost a opět propadala lehké panice. Uvědomila jsem si, že kdykoliv začnu prodýchávat, zklidním se a jízdu si užívám. Když jsem vzápětí dojela svého moudrého synka, jen tak, bezděčně, mi řekl. "Mami - nesmíš se bát, musíš si to užívat! Představ si třeba, že jsi pták a letíš.."
Můj syn to neví, ale v tu chvíli mi dal křídla.
A když jsem se trošku začala bát - prosila jsem nahlas svoje nohy, ať mě drží a nezradí mě.. Vždycky poslechly, dokonce si rozvzpomněly, že dřív tady jezdily beze strachu. Pak už mi vůbec nevadilo, co se událo.
Když na mě třetí den čekal, na černé sjezdovce (!), kde mě náhlý strach z plotny shodil z lyží, tak že jsem svištěla, jak neřízená střela až do půli kopce, přičemž jsem se točila na břiše, jako hvězdice, snažila se brzdit hůlkami, až sem se málem zapíchla, ochutnávala sníh, nevěděla téměř, kde je dole a kde nahoře, tak mozek začal sám vysílat signály: oblečení je z materíálu, který brzdí - roztáhnout ruce a nohy a zatínat prsty do sněhu! V mžiku jsem zabrzdila v půli kopce, který mi připadal téměř kolmý, asi dva metry od mého chlapečka, který byl docela v klidu. Než jsem se tomu začala divit, pochopila jsem, že to je proto, že z mého hrdla se ozývá přerývaný smích, jak jsem se ještě dusila sněhem.. Nevím, jestli to bylo víc ze šoku, nebo představy, jak jsem u toho musela vypadat.
V tu ránu u mě zastavil anglický gentleman, (jak příznačné) a úhlednou britskou angličinou se mě zeptal, zdali potřebuji pomoc. Přestože jsem schopna plynulé konverzace, zmohla jsem se jen, na "I think, that so!" Volně přeloženo - "Myslím, že ano!" "Chcete podat ruku?", děl slušně, vychovaný muž. Následovala moje smíchem přerušovaná odpověď: "I think, that so!" "Mám vám pomoct s těma nohama?" , - pochopil bystrý cizinec ve chvíli, když spatřil mé nohy, na kterých z nějakého důvodu stále trčely lyže, ale nejen, že směřovaly, každá jinam, ale nohy jsem měla překřížené tak, že při snaze o jejich rozpletení, to vypadalo, že se ještě víc, zauzlovaly a já dostávala stále větší záchvat smíchu. Po té, co se ovšem, tomu ochotnému muži podařilo mě rozuzlovat, jsem se uklidnila, zmohla se na slušné poděkování a odpovědmi na jeho víceméně slušnostní otázky, jsem si upravila reputaci i u dítěte, které se mě ptalo, proč jsem tolikrát opakovala větu: "I think, that so!" Lakonicky jsem, sedíc na bobku, odpověděla: "Protože se nic jiného odpovědět nedalo". A odmítla podanou ručku mého statečného kluka, který pochopil, že jsem ještě chvilku rozdýchával šok a prohmatávala si okončetiny, zdali jsou opravdu všechny v pořádku. Děkovala jsem, že mě tělo nezradilo. Dojeli jsme zbytek výpravy, která už byla informována, "andělem" z Anglie, že mother and son are O.K., že matka trochu spadla a že je tedy zázrak, že se uprostřed toho kopce vůbec zastavila. Prostřední synek jen suše pravil, že máma přece umí padat..
No jasně", řekla jsem si.
Vyjeli jsme znovu až na vrcholek další majestátné krásky. Zhluboka jsem se nadechla - a přestala jsem se bát.
Pochopila jsem, že všechno je to jen v mojí hlavě. I strach, který živím.
V životě, jako tam v horách. A když přijde, stačí to prodýchat. Nepustit ho k sobě. Vědět, že když spadnu, můžu zabrzdit a vstát. Když mi to samotné nepůjde, najde se někdo, kdo mi pomůže. Jen se nebát života a užívat si ho. Beze strachu z pádů, které by se mohly opakovat. Myslet si, že jsem třeba pták a letět. Vrátila jsem se, a už se nebojím. Vím, že všechno je to jen v mojí hlavě.
Někdy je dobré si vyrazit do hor.
