Když jsem byla malinká, brala jsem jako samozřejmost, že jsem jediné dítě mých obou rodičů - přestože jsem měla sestru i bratra. Byli z předchozích manželství mé mámy a táty. Se sestrou jsem vyrůstala a možná trochu netaktně jsem se dožadovala toho, že chci mít taky dva tatínky a bratra (ze strany otce), jako moje sestra. Protože její pokrevní táta byl docela zábavnej a můj otec nás obě miloval.
Rozdíl jsem nikdy necítila. Moje sestra taky ne - když se vdávala - trvala na tom, aby k oltáři ji vedl náš taťka. Bylo to dojemné, a její táta to akceptoval. Pravdou je, že jsme se sestrou vyrůstaly, jako bychom byly vlastní. Ve třetí třídě jsem se porvala se svou nejlepší kamarádkou, téměř do krve, vjely jsme si do vlasů, rvaly jsme se jako koně a já na ni křičela": "Co na tom, že má moje sestra jiné jméno - to je moje VLASTNÍ sestra!" Ale o bratrovi jsem slyšela jen z vyprávění. Přišlo mi nespravedlivé, že ho neznám. Často jsem to rodičům předhazovala a vždycky se jen dozvěděla, že jeho matka, ho nechtěla k tátovi vůbec pouštět.. Moje máma, věčná stmelovačka lidských vztahů, ale hlavně rodiny - to v době, kdy už mému bratrovi bylo patnáct, zorganizovala a den D se blížil. Přivezli ho za mnou na tábor - bylo mi devět. Já se všem chlubila, skákala jsem radostí a všichni věděli,že za mnou přijede MŮJ brácha!!! Od té doby jsme se vídali, tak spontánně a přirozeně, jak to jenom šlo. Nevyrůstali jsme spolu, ale věděli jsme o sobě a pravidelně se vídali. Já obdivovala jeho modrý oči po jeho mámě a hezký ruce po našem tátovi. Viděla jsem v něm modlu a přestože mezi náma už navždy zůstal jakýsi ostych dvou jinde žijících lidí, vztah mezi náma začal být sourozeneckým vztahem. Stejně tak jeho vztah s mojí sestrou. Stali se z nich blízcí přátelé - tolik si rozuměli, že jedinou překážkou nějakého jiného vztahu mezi nimi bylo, že vážně brali jeden druhého jako sourozence. I tak jsem vytvářela teorie o rodinných vztazích, co bych byla, kdyby se ti dva třeba někdy vzali. Byla bych sama sobě švagrovou!!! Můj bratr by byl zároveň můj švagr a moje sestra zároveň moje švagrová. Sestra žertovala, že už tak jsem dost zmatená, že už mi to víc komplikovat nebude a vdala se za hudebníka, když mi bylo třináct. Odstěhovala se a já o to víc vyhledávala i bráchu. Když odešel na vojnu - psala jsem mu pravidelně každej týden. Poznávali jsme se, dlouze debatovali a filozofovali o životě, zjistili, kolik toho máme společného. Myslela jsem, že se to už nikdy nezmění. Máma - nejspíš proto, že jí v osmi letech zemřela maminka a táta je vychoval sám - mě vždycky učila, že rodina musí držet pohromadě.. Brácha se mezitím odstěhoval na vesnici daleko za Brno, já žila v Praze. Pravidelně jsme se vídali na návštěvách, rozuměli si a najednou nic. Něco se stalo - on řešil své problémy, já své. Přestalo se jezdit. Pár zvláštních reakcí, existenční a rodinné problémy na obou stranách. Já mu ještě dlouho psala mailem, on odpovídal, ale pak už jsem se styděla, kam jsem to zakormidlovala život svůj i mých dětí. On možná za něco taky. Léta ubíhají. Naše životy se vyvíjí každý jinam a já, jako bych už zase neměla bratra. Nevídáme se. Chybí mi. Žijeme si své životy.. A najednou, naše podobná záliba v psaní, mi bratra přivedla zpět! Ale jinak, než bych chtěla. Našla jsem ho na blogu! Má stále stejné oči.. Proč mu nechybím? Proč mu nechybí moje sestra, táta a moje máma, která mu vždycky pomáhala? Co se to stalo a z jakého důvodu?... Nejspíš si asi říká totéž. Tam, kde bydlel, nebydlí.. Tak zkouším napsat na blog. Život je krátký. SCHÁZÍ MI BRATR! Má modré oči..
