Na stromě

Sedím na stromě, trhám třešně možná vypadám přitom směšně, štastná,jak malá holka jsem, ta nejšťastnější pod sluncem.

Třeba jsem máma od synů, neváhám ani vteřinu už v koruně sedím, zvýšky dolů hledím. Sem nedosáhnou starosti, a ticho se tu rozhostí, přeruší ho jen ptačí zpěv, sem nedosáhne ničí hněv. Tak tu sedím, schovaná v listí, neporušeném podzimem nemůžem si být ničím jistí, v tom našem žití jediném. Pozoruju svého syna, dětství mé mi připomíná, jak trápí dědu otázkami - s mým drahým tátou nejsme sami. A co tam zase děláš, mami? Utíkám před světem, do dětství. To moje bylo plné jistot, na hádky nezbývalo místo. Co já vám, děti dám, pánbůh ví.. Tátovu lásku. Tichou, mírnou, nevyřčenou. Pro, niž bych lezla po kolenou, až tady jednou nebude. Díky ti za to, osude..