Mámě

Stejně tvá ruka vede moji, a z nebe něha tvá, všechny, i staré rány hojí, hned jsi, jak skutečná. Stačí jen vzpomínka, lehká, jako vánek, zas je tu maminka, co hlídá náš spánek.

Jak v nocích bezesných, bolestech bolestných, hledala ve hvězdách budoucnost svých dětí, schovávala jsi strach. Bože, čas tak letí. Nikdo netuší, jak moc ses o nás bála, se šrámy na duši radost mělas i z mála. A tvé oči stále stejné, oči udivené holčičky, nic nebylo beznadějné v nich ukrytý náš svět celičký. Teď znovu pevně vedeš moje kroky, i kol mých očí přibývají roky a hvězdy, jako ty jsou s námi hledám v nich minulost své mámy. Tu nadčasovou lásku,ti nemůžu vrátit, pro své děti, nic nebála ses ztratit. Já za život ti chtěl říct tolikrát, jak moc, maminko, měl jsem tě rád. Nic z toho už nikdy vrátit nemůžu, snad tvou láskou ve mě, jiným pomůžu..