Uměl i plakat...Zamáčkl slzu, než začal zpívat: děkuji - děkuji za bolest, jež učí mě se tázat, děkuji,děkuji za nezdar, jež naučí mě píli, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly... Už věděl. Tolik toho věděl! A tolik toho řekl, zazpíval - a znovu se báli jeho pravdu pouštět lidem...Jedu autem, a poslouchám písničku Sametové jaro a po tváři mi teče jeho slza.
Kupodivu - čtvrtstoletí po revoluci ho hrají v českém rádiu.
A já se najednou nebojím.
Protože pravda si nás vždycky najde. Když ji chceme slyšet - protože láska se nedá umlčet.
Stejně jako tehdy - když mi bylo třináct. Poslouchala jsem jeho písničky. A plakala u nich. Našly si mě samy. A já - slyšela. Jako spousta mých vrstevníků - "Husákových dětí"..
Jedu jarem - kolikátým už a trochu lituju, že jsem nebyla starší, když jsem se s ním seznámila a mohla poslouchat. Neslyšela jsem. Tehdy. Byl plný bolesti a my - plní nadšení. Pár let po "naší revoluci". Byl zklamaný.
On věděl, viděl, slyšel a znovu zpíval. Znovu nebyl pohodlný. Znovu "se nehodil".
Jedu dalším jarem, které vždy přináší touhu - a to letošní mi přineslo i smíření.
Smrt nic neznamená. Pravdu neumlčí nikdo. On tady bude ještě dlouho po těch, kterým se nehodil.
A znovu ho naše děti poslouchají. A tajně u toho pláčou. A zamačkávají slzu.
Protože jsou principy, které se nikdy nezmění. Jsou fakta, která se nikdy nedají popřít.
A láska nikdy nepřestane být láskou - a moudrost moudrostí.
Někdo má to štěstí, že tady - na světě umí být a žít.
A nechá za sebou stopu.
Někeří navíc ještě poselství.. Třeba ve svých písničkách.
Tak tu zůstávají s námi.
Jedu autem a jsem zaplavena obroskou vlnou štěstí. Vše je, jak má být.
"Lidi, buďte lidi - a lidmi zůstaňte..." Karel Kryl
Děkuji, Karle...
Dnes by mu bylo 70 let. Nechce se tomu ani věřit. Jsem přesvědčená, že ty čisté oči kluka - by mu zůstaly.
