První březnový den jsem se vydala na vernisáž výstavy fotografií místního starousedlíka, pana Vladimíra Jindřicha. Před místním kulturním stánkem už stál hrozen lidí a já si uvědomila, že zima, kromě nutného shrabování náhle napadaného sněhu, sousedským vztahům příliš nepřeje... Pocítila jsem proto až dětský pocit těšení se na to, že potkám ty, které jsem dlouho neviděla. Některé i déle, než se zdá. A už jsem uviděla známé tváře. Najednou mě napadlo, jak dlouho vlastně už tyhle rozesmáté obličeje znám. Když jsme sem přišli, pár let po revoluci s ročním chlapečkem, šli jsme hlavně do domečku se zahrádkou. Budovali jsme domov - pro naši částečně stále ještě "moravskou rodinku" a tahle skromná vesnička jménem Řeporyje, na okraji Prahy nám velmi vyhovovala..
Klidem, polohou - ale i klasickým zvykem, že vše důležité se dá zjistit, sehnat a zařídit v místní hospůdce a obchodě, kterému nikdo neřekl jinak, než U Chocholatých..
Hned po příchodu do místnosti, kde se výstava konala, jsem uviděla Honzu Hřebejka a uvědomila si, že ve chvíli, kdy jsme se sem před 17 lety nastěhovali - jsem si vzpomněla na "historku z natáčení" - v tomto případě "dotočné" Velmi uvěřitelných příběhů Igora Chauna, na kterou jsem byla pozvána ještě v době, kdy pro nás byly mobily nedostupné. V té době se nám o navigacích ani nezdálo a v mapě prý blondýny číst neumí, takže já jsem bloudila tak dlouho, že po příjezdu, jsem rozčílením vypustila směrem k budoucímu úspěšnému panu režisérovi vyčítavý dotaz: "Proboha v jakým Prdelákově to bydlíš??" Pár let potom, po zmíněném přistěhování, jsem se smála té úžasně spravedlivé ironii osudu, že jsem se v té samé lokalitě ocitla po letech i já a na dotčený městys, (ach, jak hezky honosně to zní), nedám dopustit. Při té bleskové vzpomínce, kterou tu píšu několik minut - mi zamrzl bezděčný úsměv na rtech.. Proboha, pevně doufám, že tehdy ta hanebná věta pronesená směrem k Honzovi, nebyla důvodem k tomu, že jsem si nikdy nezahrála v jeho opravdu povedených filmech - ani štěk! A to prosím ani v tom "Musíme si pomáhat.."
Nevím, jestli jsem se usmívala víc proto, že jsem pobavila svými úvahami sama sebe, anebo proto, že po vstupu jsem uviděla místnost zcela zaplněnou spoustou lidí a uvědomila si, že vlastně neznám jen málokoho.. A to pominu ty, které jsem znala ještě dřív, než jsme se přistěhovali, díky jejich popularitě - jako například Petra Novotného.. Z hluboké minulosti mi vyskočil střípek vzpomínky, když jsem s ním natáčela, řadu výukových programů - jak zvládat počítač, v dřevních dobách této vyspělé techniky - a neuvěřitelně ho obdivovala, za to, že to s počítači umí, což o mě se opravdu říct nedalo, (přestože jsem kdysi začínala na svém vlastním ZX Spectru), vývoj poskočil najednou tak daleko, že dotazy přiblblé asistentky, stvárněné mnou, směrem k odborníkovi stvárněném Petrem, mi nedělaly problém. Vzpomněla jsem i si i na to, jak mi byl sympatický tím, jak krásně mluvil o své rodině a před nedávnem narozené nejmladší dcerce - která je dnes už dospělá. Polkla jsem dojetím a pokračovala se pozdravit se všemi a omrknout neuvěřitelně charismatického pana dr. Vladimíra Beneše s o nic méně charismatickou manželkou. Tohohle Pana doktora už sleduji léta, teda probůh ne ve smyslu pronásleduji, ale kdykoliv je o něm a jeho práci nějaký pořad v televizi, nenechám si ho ujít. Musela jsem konstatovat, že děti nám sice stárnou neuvěřitelně, ale někteří lidé, jako by se vůbec neměnili.. Tajně jsem zadoufala, že jsem zakotvila na na správném místě, protože jsou tady možná nějaké omlazující zóny.
Jak jinak si vysvětlit stále svěží paní Hřebejkovou, která kdykoliv promluví jiskří jí její živá očka a málokdo ví, že tahle jinak křehce vypadající žena, ve svých osmdesáti letech našila už 1500 panenek pro Unicef v rámci kampaně "Adoptuj panenku, zachráníš dítě. Každá panenka vydělá minimálně na jedno očkování pro Africké děti. Obdivuju ty, kteří umí pomáhat a mají tu potřebu až do vysokého věku, přestože by mohli mít sami právo žádat o pomoc.. Obdivuju i ty - při pohledu na naše blízké sousedy Kejhovy, jak společně bojovali s těžkou nemocí hlavy rodiny a jak je tenhle boj neuvěřitelně semkl. Po rozhovoru s lidmi, jejichž děti byli v době našeho příchodu školáci a dnes mají sami děti, jsem pochopila, že i něco tak strašného, jako je nemoc může přinést krásné chvilky - kdy po dlohých společných letech manžel každý večer říká své ženě, jak moc ji má rád. Koukám po všech co znám, zdravím je a za každým z těch lidí vidím příběh.. Kus života, i spoustu toho společného, z akcí, kterých se tu lidé rádi účastní a taky pomáhají, jako dnes.
Z uvažování mě vytrhlo slavnostní zahájení, dojemná i vtipná řeč Petra Novotného, Honzy Hřebejka i vážné zamyšlení pana profesora Beneše nad tím, jak ho při čtení historických románů nejvíc baví to zachycování minulosti. A že je rád, že tato výstava fotografií zachycuje historii Řeporyj, místa kde my všichni žijeme a máme ke svému domovu vztah.Od autora výstavy jsme se dozvěděli, že fotil už jeho děda, pak táta a v roce 1961 navázal i on sám a při představování naší paní starostky, že je to v historii naší obce první žena - starostka.I to, že datum výstavy bylo určeno na den přesně po sto letech, kdy se po příchodu jeho dědeček přihlásil k pobytu v naší vesnici - tedy 1. 3. 1913.
Fotka domu, který na náměstí stojí dodnes - ovšem s tehdejšími reklamními nápisy mé procítění dojemné chvíle ještě umocnila. Rodinka s dvěma dětmi v "dobových kostýmech" a na průčelí domu velká cedule - MATERIALISTA - DROGERIE a pod tím - Ant. Jindřich.
Pod tím úžasné doplňkové reklamní cedule s archaickými nápisy, které při vyslovení znějí až cizokrajně - například: Benzin pro motory Gasolin, Salonní petrolej, medicinální pravá přírodní vína a - sladový samotok. Moje fantazie podpořená dvěma pravými řeporyjskými hasiči, ovšem v historických kostýmech shodných s tím, v kterém hrál Petr Čepek v Postřižinách, pracující na plné obrátky přivála Hrabalovskou nostalgii a smutek z toho, že některé zvyky, jsme si po svých prapředcích nezachovali. Třeba šetrné používání našeho krásného jazyka, nošení klobouků a jejich případné pozvednutí při pozdravu, elegantní chování k dámám, letmé políbení ruky,jaké mi naznačil i přítomný fotograf pan Josef Louda, jehož fotky s komentáři k proběhlému týdnu, jsem vždy pravidelně četla.Ale jednu vlastnost, si naštěstí ovšem po prapředcích neseme téměř všichni...Potřebu někam patřit, mít svůj domov, místo kam třeba i znovu vrůstají naše pomyslné kořeny, které jsme z nějakého důvodu vytrhli jinde.
Místo, kde vychováme své děti a hýčkáme své sny, kde je nám dobře, kde žijí spřízněné duše a lidé,co si stále umějí pomáhat. Místo, které nám i ve stáří připomene, kde jsme byli šťastní.
Každý chceme někam patřit a stává se, že najdeme místo, které už nikdy nebudeme chtít opustit..
Jsem ráda, že jsem takové našla.
