Prázdniny mají na kahánku, za chvíli bude ve vzduchu cítit podzimní listí.. Rychlost, s jakou čas odmával taktovkou symfonii léta, mi až nahání husí kůži.. A při pohledu na mé děti, je ten pocit intenzivnější. Pořád je vidím svýma očima, že ani nevnímám, jak rychle rostou. Koukají na Hooka.. Film, o již dospělém Petru Panovi.
Já s nimi. Miluju pohádky. Přemýšlím, kolik tatínků přestalo věřit, že umějí létat.
Kolik tátů, ale (co si budeme povídat) i maminek, používá dnes slova - teď nemůžu, mám práci, neruš, neobtěžuj, počkej až to dodělám.
Vím, že je dnes těžká doba, spoustu lidí trápí existenční problémy, ale paradoxně se v mém okolí nejvíc rozpadají rodiny, kde je materiální dostatek. Jakoby blahobyt sebou přinášel i určité otupení empatie a potřeby lásky. Osamělé "zelené vdovy", na periferiích, čekají až hlava rodiny přijede domů a..
Proč se vlastně používá výraz hlava - rodiny?
Možná proto, že často, hlavy rodiny přestávají používat srdce. V oparu vlastního úspěchu, se zapomínáme ptát na drobné, ale vlastně i velké dětské radosti, starosti, bolístky, strachy, ale i touhy a přání..
V hluku domácích hádek a vřavě zuřící rodinné války, která pak většinou zákonitě přichází, se pak hlavně ty hlavy, (ve většině případů i pomazané) zapomínají zeptat, jak by vlastně naše děti, chtěly žít.
Co by si, ze všeho nejvíc, přály. Asi by se, hlavně ti pánové divili, co všechno si naše ratolesti ukládají do svých bystrých hlaviček, jak vnímají okolí - svět, jak vidí barvy a cítí - ukládají si pocity a vůně..
A místo, abychom se učili my od nich tomu, co jsme sami dávno zapomněli, snažíme se vtlouci jim do hlavy naše normy, zákazy a příkazy a uniká nám sama podstata našeho bytí.. I jeho smysl.
V potřebě dokazovat si vlastní schopnosti, velikost, nepostradatelnost a oblíbenost - zapomínáme na to, že původně jsme chtěli žít pro svoje děti.
Přibývá nechápajících otců, kteří křičí a uhýbají pohledem očím mámy svých dětí, prosících o lásku - nejen pro ni ale i pro společné děti. A stejně jako Moira, nejsou ty křehčí a často vnímavější polovičky lidstva schopny vysvětlit "pánovi tvorstva", jak moc, se změnil. A že to nejdražší, co může svým dětem dát, je jeho vlastní čas.
Přibývá dokonce rodičů, kteří si na pohádkovou prosbu - NESMÍŠ VYRŮST, vzpomenou. Ale tak pozdě, že se v tom "růstu" zastaví někde v pubertě a ve věku druhé mízy, začnou jezdit na kolečkových bruslích, začnou si plnit svoje sny, jezdit na motorce, nosit krátké ponožky a bílé tříčtvrťáky, barevná trička a mladistvé outfity.. Začnou bláznit a dokazovat si, že zastaví čas, ale nikoliv kvůli svým dětem, ale především sami kvůli sobě.. Ne kvůli dětem, ale povětšinou pro radost nějaké mladice (případně mladíka),(a když je jich víc, ke střídání, je to ještě větší prestiž).
A pak, většinou ti zámožní, v tomto případě, (co si budeme povídat) převážně pánové - berou na společné "poznávání světa"..
Děti i ženu nechávají doma, krmíce je historkami o tom, jak moc musí vydělávat, aby se děti měly dobře a ona mohla dál "lenošit".
Téměř, jako by se po častém koukání na svůj vlastní odraz, uštípl střípek zlého zrcadla a spadl jim do oka..
Časem jim dosavadní rodinka začíná vadit, protože spousta mladých partnerek i partnerů vyrostla v podobném prostředí a nikdo už je ani lítat neučil..
Chtějí si hlavně utrhnout, co jde, svůj díl - zážitky, jistoty - mladé slečny si chtějí pojistit dotyčné stárnoucí pány "novými" dětmi, které se možná budou umět strojit, pohybovat se v konkurenčním prostředí, předhánět se, kdo má lepší značku telefonu, nebo lepší ohoz, ale už nebudou vědět, jak šeptá vítr, mluví stromy, létají rackové a co to je - rodina.
A ve vlastní honbě za zážitky si neuvědomí, že ten největší už jim, mezitím, unikl..
Chtěla bych od toho všeho někdy utéct - odletět třeba jako víla s Petrem Panem do Londýna a vzít sebou i svoje děti.
Momentálně pro ně můžu udělat jen to, že je budu před spaním brát za ruku, číst jim pohádky, třeba o Petru Panovi, nebo o o Gerdě a Kájovi, učit je nezapomínat a k narozeninám pouštět na svobodu čerstvě vylíhlé motýly. Povídat si s nimi a ptát se, co cítí, co by si přáli.
A učit je plnit si své sny a lítat.
Ten největší si ale já, už nesplním. Sen o šťastné rodině..
