Králík si užil krásu zelného trhu a bylinek. A společnost spousty králíků. Nikdo ho nepoznal. Ale začal mít hlad a uvědomil si, že nemá dnes večer kde bydlet. Zásoba peněz se zmenšovala. A přibývaly obavy, že Skinny Spiny si tzv. jede na vlastní triko. Musel začít šetřit.
Králík přemýšlel, jak by našel nějaké bydlení. Noc na parkovišti mu stačila jen jedna. Zkusil přemluvit králičí strážníky, aby ho nechali přenocovat v cele. To když se začalo stmívat a zase pršet. Ale strážníci se přemluvit nenechali. Zkusili ho zavézt ke své známé, která měla ubytovnu. A když přijeli před dům, všude byla tma a na nikoho se nedozvonili. Králík navrhoval, že by spáchal nějaký drobný přestupek, aby byl důvod ho zavřít. Ale nepomohlo to. Rozloučil se tedy na kraji města a tam, na osamělé stanici železnice, se zeptal pokladní. Věděla o nějaké ubytovně v blízkosti, jmenovala se prý Útulna, nebo Spása, nebo tak nějak.
Králík poděkoval, přešel jakýmsi podivným šroubovicovým nájezdem, potom nadchodem přes koleje. Dvě koleje tedy přešel tím divným nadchodem, dlouhým asi 100m. Šel po úzké silnici podél kolejí, teď po druhé straně. Železnice tady byla uzavřená v jakémsi koridoru, tvořeném betonovými stěnami. Šel podél koridoru, viděl pár králíků jak otevírali velká plechová vrata a vcházeli dovnitř. Pozdravil, přidal se k nim. Jakémusi vrátnému v kukani za dveřmi zaplatil. Pro jistotu jen na jednu noc. Ještě mu zbyly peníze. Vyšel po schodech, otevřel pokoj, bylo tam příjemné teplo. Viděl na řeku. Ubytovna stála v úzkém pásu mezi železnicí, silnicí a řekou. Osprchoval se, na chodbě slyšel hlasy, štekot malého psíka a došel podle nich do kuchyňky. Vonělo to tam, někdo pekl zelí se slaninou. Králík, co pekl zelí, mu nabídl jídlo a než se dopeklo, povídali si. Ten, co zrovna pekl zelí, dělal různé příležitostné práce, nakládal a vykládal kamiony, uklízel tovární dvory, prostě co se vyskytlo. V zimě chodil shrnovat sníh. Za chvíli přišel na kus řeči i vrátný. Zelí se dopeklo. Krásně to při otevření trouby zavonělo.
Při jídle mluvili o tom, o čem Králík neměl zatím ani potuchu. O práci. Vrátný už byl penzista a tady si jen přivydělával. Vzpomínal na firmu, kde pracoval celý život, jak to bylo u králíků zvykem. Bylo to už dávno, spousta se toho změnila a tak se mladší králíci občas pochechtávali. Poměry v práci byly skoro idylické. Platy nic moc, ale jít někam jinam moc nepomohlo. Neměli byste o moc víc. Jako se kupovalo za jednotné ceny, SMC, spojené maloobchodní ceny. Jak byly skoro stejné i platy. Pokud jste nebyl šéf. Ale abyste byli šéf, museli jste nejdřív vstoupit do Krabra, Králičího bratrstva. Byla to podmínka nutná a postačující. A to se nikomu moc nechtělo, pokud nechtěl dělat kariéru. Protože to jste museli chodit na schůze, museli jste si předplatit Duhový plk. A donést do práce potvrzení, že jste si ho předplatili. A číst se to nedalo. Kupovalo se to jen proto, aby šly peníze Králičímu bratrstvu. Říkalo se: Víš, proč je Duhovej plk tak velkej? (opravdu to byl velký list papíru, tehdy ještě nejedlý. To až později, když prodej klesal, přišel nějaký marketingový mág na to, že by měl být jedlý, aby se víc kupoval. A ještě později do něj přidávali ten glutaman sodný, aby byl chutný a návykový). Kraj byl sice nevábný, ale jít někam jinam byl problém; znamenalo to najít novou noru. Sem nastoupil (to zní jako na vojně nebo ve vězení, že, milé děti?) hned po škole a odtud šel do důchodu. To jste měl docela štestí, dneska byste dostal smlouvu tak na půl roku.
Vtom přišla do kuchyňky nějaká rozespalá postava. Víme víme, budeme zticha. Sorry. Postava odešla, oni se ztišili. To znali taky, byli rádi že měli nějakou práci, nechtěli o ni přijít; vyspat se byla nutnost.
Potom si dali břečku. Tak se sice říká špatnému pivu, ale tohle byla zkvašená míza. Sbírala se z černého bezu, z javorové nebo z březové mízy. Někdy se do toho přidával hřebíček a nové koření. Bylo to dost pracné, než se nachytala míza. Pak se to nechalo asi 4 týdny zkvasit. Chutnalo to kysele, ale někdo, kdo neměl na pivo, si nemohl vybírat.
Odměřovali tu břečku ze společné nádoby, kterou si na jaře založili všichni dohromady. Osazenstvo se tu moc neměnilo; bylo těžké najít dobré a ne moc drahé bydlení. A teď si tedy všichni břečku brali a zaznamenávali to na visačce, co visela na té nádobě. Chudáci tady byli všichni. Ale měli svou hrdost a jejich bylo jen to, na co si vydělali. Tady se nekradlo.
Králík měl ten den spoustu zážitků. Lehl si na čistou kožešinu a skoro hned usnul.
Nezdál se mu žádný sen. Když se probudil, cítil se krásně. Jakoby spal na hradě. Tak to bylo ještě před neuvěřitelnými třemi dny. Začínal si zvykat a nějak už přestával vnímat nepohodlí. Zato viděl, cítil a zažil spoustu zajímavého.
Ráno se vydal do města, šel po silnici na úzkém pásu mezi řekou a železničním koridorem. Na břehu řeky stály opuštěné, zanedbané budovy. Skladiště. V půli cesty potkal svého včerejšího hostitele. Byla sice tma, šest hodin, ale on se už vracel z práce. Zbytek cesty Králík běžel a když doběhl na křižovatku s hlavní silnicí, oddechl si. Potkal prvního králíka a viděl první vozítko. Zbytek cesty už šel pomaleji. Blížil se k centru města, k nádraží, přibývalo králíků a hned mu bylo veseleji. Ani nohy už ho tak nebolely jako první den.
Vidíte sami, že autor není moc důvtipný. Sedím tady vedle něj a nestačím se divit. Slovní zásoba, nápady, nic moc. Proč to vůbec píše? Nevydělává si tím, to by nepsal na blog. Je to divnej tvor. Kdyby něco uměl, jistě by našel uplatnění. A netrávil by čas sepisováním této pohádky, která má k dokonalosti daleko. Na švech jednotlivých částí i souvislostech je to patrné. Asi proto ho k ničemu jinému nepustí. Prostě nemá šanci. A tak to má být. Možná vím proč.
No, uvidíme, třeba se to rozjede. A ukáže se, co vlastně autor umí. Jestli vůbec něco.
Pokračování příště. To be continued.
