Říše římská a gulag

Jdu pořád na západ a ocitnu se na východě. Může to být nemilé překvapení, pokud jde o povahu režimů a celkovou životní úroveň.

Překvapuje mě, že pořád existují zbytky Hadriánovy zdi. Cosi jako severní hranice území, kam až Římané došli při okupaci území Británie. Plánována byla roku 122 n.l. Římská vojska se z Británie stáhla kolem roku 450 n.l. Zeď má dnes údajně délku kolem 118 km. Leží západně od Newcastle upon Tyne (jak se píše anglicky). Je zakreslena už na běžných atlasových mapách 1:3 000 000.

Každopádně, je to kus historie. Ať už si Britové toho, co jim římská okupace přinesla, považují nebo ne. Už tím, že její zbytky nezničili, dávají najevo, že k jejich historii patří. Jejím zbořením by zrušili jen hmotné stopy. Tenhle kus své historie ale ne.

Možná stojí za to připomenout si i to, co nebylo naším vítězstvím. Aby se každý mohl přesvědčit, jak to tedy (aspoň trochu) bylo ve skutečnosti. Kruté nebo krásné. Stačí se zastavit, poučit se a jít dál. Źádné flagelanství. A nechat i pro další generace hmotnou připomínku a podobnou možnost poučení. Ať si i oni rozhodnou, jakou to má pro ně hodnotu. A co je to tedy vůbec ta hodnota. To zachování je i jakási forma vyjádření kontinuity hodnot a myšlení. Nebrat lidem možnost seznámit se s autentickými pozůstatky doby. Aby neexistovalo jen vpřed, více, rychleji a moderněji. A po nás potopa.

Historii píší vítězové A pokud by ničili veškeré hmotné památky na své (poražené) předchůdce, byla by historie neustále přepisována. Pokaždé, když se mění vítězové. Zůstaly by maximálně popisy. Byla by to zprostředkovaná informace. Určitě ovlivněná. Redukovaná, nafouklá, … Prostě interpretovaná. I kdyby byly ty popisy sebeobjektivnější. Zbylo by jen to, co ze skutečného objektu vnímal ten, kdo to popsal. Z historie by tak byly amputovány věcné nebo literární památky. Z věcí a událostí by se stávaly ústním podáním legendy. A ty by mohl někdo další prohlásit za nesmysl. Nebo nenápadně měnit. Nebo nápadně (s racionálním zdůvodněním) opravovat. Historie by byla snadnějí a více manipulovatelná. Pokud se dobře pamatuji, v knize George Orwella 1984 zbyly z historie jen neustále přepisované popisy. Nikoliv věcné památky nebo autentické doklady.

Likvidace památek by byl něco jako projev netolerance nebo neúcty k poraženému. Dejme tomu, že poražený byl ubožák. Takový, že jeho výtvory nebo činy se dá jen pohrdat. Potom to ale snižuje i hodnotu našeho vítězství. Tedy i vynaloženého úsilí. Teď už se odešlý nebo poražený protivník nemůže bránit a je jednoduché ho eliminovat, dehonestovat apod. Vyřadit někoho a potom se na takto vyklizeném poli honosit. Vyřazené vypustit z hlavy, jako by nikdy neexistovali. Prohlásit se vítězem a uznat za poražené všechny, kdo nevyhráli. Poražené i vyřazené. A tím utrpět snadné vítězství.

Vítězové by byli jen ti poslední a lidé podobného ražení. Historie by byla jednolitá (v jedno slitá). A zásluhy nás a našeho druhu lidí by tak vynikly.

Četla jsem o Rusku. Vorkuta (hornické město, cca 100 km severně od severního polárního kruhu, cca 70 000 obyvatel). V letech 1931-1957 údajně jeden z nejstrašnějších sovětských gulagů. Tímto „prošly nejméně 3 miliony, nejméně půl milionu z nich zde zahynulo nebo bylo popraveno a jejich těla jsou zakopána v tundře, na níž dnes stojí oprýskanané paneláky. Kosti občas v létě vystupují z rozměklé půdy, stavbaři narážejí při kopání nových základů na masové hroby, děti se navzájem straší lebkami, které nacházejí za městem. ...“

„ … Ve Vorkutě se dnes těžko hledá památník, který by utrpení vězňů připomínal. Odstranění křížů, které tu nechali nainstalovat lidé z moskevské organizace Memorial si odhlasovali místní horníci s tím, že lépe je myslet na živé. … 'Existuje tu přesvědčení, že když budeme psát o všem špatném, co se okolo nás odehrálo, lidé ani nebudou chtít žít,' vysvětluje … šéfredaktor místních novin. ...“ In Respekt 41/2014, 6.-12.10.2014, str.56

Uf, to jsem skončila hodně severovýchodně od Hadriánovy zdi ze začátku. Ale ono to spolu souvisí, soudím já. I ta historie, i ta současnost. Kdo se nepoučí ze své historie, musí ji prý opakovat. To snad ne.

Dodatek. Ze dvou pramenů; podobné závěry. Analogie s minulostí i současností si vyvoďte sami:

• Národní státy mají centralizovanou byrokracii. Římská a osmanská říše se spoléhaly na místní elity, dovolovaly prosperitu a nějakou autonomii. A, což bylo dobré pro mír, taková autonomie byla komerční, ne válečná. Osmanská říše zabránila svým vazalům ve válčení a tím jim vzala militaristická pokušení. A pomohla jim vzkvétat. Bez ohledu na to, jak hanebný se systém zdál na povrchu, dovolil místním zaměřit se na obchod. Spíše než na válku. Chránil je před jimi samými. To je argument Davida Humea v Dějinách Anglie ve prospěch malých států; protože velké státy jsou lákány/pokoušeny (= tempted) válčením.
• Nebo, jak píše Nassim Nicholas Taleb. (Tenhle odstavec je založen na údajích ze str. 94-96 jeho knihy Antifragile. Things that Gain from Disorde). Taleb pochází z Levantu, z křesťanské komunity. Říkalo se levantský kupec. Z Levantu pocházeli i předkové Steva Jobse. Turci a před nimi Římané třeba v severním Levantu (zhruba severní část dnešních území Libanonu a Sýrie) dovolovali místním elitám vládnout, pokud byly placeny dostatečné daně. Turci a před nimi Římané se zaměřili na válčení. Osmanský typ imperiálního míru, pax Ottomana, stejně jako předešlý římský pax Romana byly dobré pro obchod.