Neprofesionální příspěvek k historii všedního dne. Tentokrát z K.Varů, ulice I.P.Pavlova. Tam, kde dnes stojí Thermal.
Tehdy ještě Thermal neexistoval ...
Padesátá léta.
Dva domy v Karlových Varech, kde jsme bydleli v letech 1954-1957, jsou zbořené. Oba byly v centru:
Jeden, Damhirsh, asi čtyřpatrový, naproti kolonádě, Ondřejská 6. Tam teď nic nestojí. Dům byl obrácený zadní části do skály, kde byla jeskyně a v ní spousta starých něměckých pohlednic. Nevím, odkud pocházely a komu patřily. Ale my děti jsme s oblibou do zakázané jeskyně chodily a hledaly tam zajímavosti, třeba zrovna ty pohledy.
Druhý v I.P.Pavlova myslím č. 20, asi naproti můstku přes řeku u Thermalu. Měl dvůr taky do skály. A my bydleli v bytě nad průjezdem do dvora.
Chodila jsem do školy, která byla někdy v 60.letech zbořena. V centru Karlových Varů. V domě, který byl taky zbořen. V době, kdy jsme z Varů už odešli, takže nás nikdo nevystěhovával. Teď v těch místech stojí hotel Thermal ...
Velká část ulice I.P.Pavlova zhruba začínala naproti hlavní poště, na druhém břehu Teplé, asi v místech dnešního velkolepě stísněného nájezdu do hotelu Thermal. A končila v místech rozdvojení silnice - bývalý Městský národní výbor (dnes obchodní dům) a Policie, mezi nimi budova Městské knihovny.
O této části, mezi školou J.A.Komenského a secesním hotelem Alice (ten byl krásně a asi i nákladně opraven asi rok předtím, než byl stržen), se na www.turistika cz říká: "Po uvolnění staveniště (1966-1967) ..." Tenhle eufemismus znamená, že byla zbořena spousta budov, počínaje onou školou, přes Dům armády (nepamatuji přesný název), obchody, obytné domy i ten krásný, už dříve zmíněný secesní hotel Alice. Až k rozcestí u Policie.
Do školy J.A.Komenského jsem 3 roky chodila. Pamatuji jako novinku rovné rohlíky, které se prodávaly přímo ve škole na chodbě, poblíž schodů. Stály 40 haléřů kus a po chodbách krásně voněly. V první třídě jsem začali psát tužkou, komu to šlo, přešel na pero. To bylo ocelové perko zasazené do násadky. V Čítance byly veršíky: " Alenko stůj,/ auto houká,/ na něm v pytli bílá mouka./ Auto mouku rozváží/ z velikého nádraží." Nebo: " Máma má maso./ My máme mísu./ Dáme maso do mísy./ Ó, my se máme." Nebo tak nějak. Přesně nepamatuji. Varianta lidová, socialistická: " My máme maso./ Sovětský Svaz má mísu./ Dáme maso do mísy./ Ó, my se máme." Učil nás hodný pan učitel Vlk (už tehdy jeden z mála učitelů), který hrál na harmoniku. Vzorní žáci se s ním za odměnu vyfotografovali. Dnes mi to připomíná Karla Poláčka, Bylo nás pět. Asi proto, že spousta zvyků, jako třeba focení loajálních, přetrvávala: " Na tom dvoře nás jednou vyfotografoval pan Potůček. Fotografoval ty, co se dobře učí a dávají pozor. Ti také seděli v první řadě, pan učitel seděl uprostřed a přespolní zající stáli a koukali se."
Tehdy byla náboženská výchova nepovinná a já na ni chodila. Byla hned po vyučování a kdo měl hlad, mohl si sednout do zadních lavic a při vyučování jíst. To se nám hrozně líbilo... Dostávali jsme svaté obrázky. Jednou jsem šla ze školy a na zábradlí před školou se houpalo několik spolužáků. Na dotaz, co jsme brali, jsem jim důležitě ukázala obrázek v sešitku. Bůh nemá počátku ani konce. To jsme si kreslili jako kolečko. Vysmáli se mi; na mém obrázku byl začátek i konec vidět.
V Domě armády promítali filmy pro děti (myslím, že za 1 Kčs, tehdy tedy korunu československou), jeden pán s brašnou přes rameno chtěl ukázat, kde jsou sklepy. Odmítla jsem a doma byla pochválená - chodil tam tehdy jakýsi pán, který měl moc rád malé děti; až tak, že byl pedofil. Televize tehdy ještě nevysílala. A slovo pedofil se neužívalo.
Jinak jsme lítali venku celý den. Pokud jsme zrovna nebyli ve škole nebo nepomáhali doma. Šmejdili jsme po okolí, skákali panáka a přes švihadlo, hráli na schovávanou, rvali jsme se, házeli po sobě kamením a fackovali se. Divím se, že jsme to přežili (relativně) ve zdraví.
Venku jsme nebyli oblečení jinak než v tričku a teplákách dole na gumičku. Na nohou kecky, v zimě tzv. mrazovky (kotníčkové boty, asi filcové). Když bylo chladněji, svetr (doma pletený) a bunda. Žádné mikiny. Ve dvoře, který byl ohraničen skalnatou zdí, jsme našli karbidku a svítili jsme si. Je mi záhadou, kde se tam vzala a kde se vzal ten karbid a jak jsme se k tomu my jako děti (tehdy cca 7-9 let) dostali. A nikomu se nic nestalo.
Doprava nebyla zdaleka tak intenzivní jako dnes. Občas motorka (mnohem víc než dnes) a občas auto. Auto v rodině bylo spíš vyjímkou, zdaleka ne pravidlem jako dnes.
Za 3 Kčs jsem si kupovala Esíčka v jednom z obchodů. Taky jsme chodili nakupovat k rodičům Věry Šplíchalové, do cukrárny, asi v místech dnešního kina Čas; mejdlíčka, vybledlých barev (myslím, že růžové a světle modré) a fialky (bonbony, které občas někde zahlédnu prodávat) tehdy za 1 Kčs 10 deka. Bonbony byly ve skleněných boxech, na sebe postavených, s víčky. Prodavačky v bílé zástěře, s bílou čelenkou ve vlasech, je nabíraly plechovou lopatkou a vážily na váze značky van Berkel. Balené bonbony nebyly; aspoň myslím.
A na tyhle trosky se mi, milé děti, scvrkly (publikovatelné) vzpomínky na 3 roky, kdy jsme tu bydleli.
Je to už dávno, ale věřte nebo ne, dinosauři už tu dávno nebyli.
