Retro: Televize. Když ještě nebylo kam přepínat ...

Tohle je mé vzpomínání na začátky TV vysílání, jak jsem ho zažila v naší rodině. Otec byl nadšený pro technické novinky, takže TV jsme měli brzy, nejpozději v roce 1961. 

Abych zasadila své vyprávění do časového rámce, nejdřív něco dat :

• Britská stanice BBC spustila pravidelné televizní vysílání v roce 1936. "Pravidelným" se mínilo každý den alespoň dvě hodiny.
• Československá televize (ČST) byla státní organizace zajišťující televizní vysílání v Československu od roku 1953, za pravidelné bylo toto vysílání prohlášeno 25. února 1954.
• 10. května 1970 začal vysílat i druhý program Československé televize.
•  9.května 1973 začalo pravidelné vysílání v barvě, a to na druhém programu, po dvou letech se objevilo i na prvním programu.

Po roce 1957:  TV neměl každý, lidé se večer scházeli u toho, kdo ji měl, a dívali se společně. K nám chodívala poměrně pravidelně na TV paní D. Když přišla, museli jsme my, děti, jít spát. Strašně jsme ji za to nenáviděli. Nastražili jsme ji pod ochranný povlak křesla napínáčky. Nepřišla. To asi bylo naše jediné štěstí. Tohle by nedopadlo dobře. Její dceři jsme pocukrovali chleba se sádlem. Bohužel jí to chutnalo. (Posolený chleba se sádlem a voda se sirupem, to bylo nejčastější jídlo, které jsme odpoledne, po příchodu ze školy, jedli. Pamatuji 2 druhy sirupů: Lesní směs a Zahradní směs).

Ještě v roce 1966 vysílala TV jen jeden program, a to černobíle. Dokonce si ani nejsem jistá, že každý den. Myslím, že se začínalo asi od 17 hodin a vysílání končilo o půlnoci, kdy zahrála státní hymna, objevil se monoskop a TV skončila.

Televize byly hodně poruchové, a to jak vysílání, tak přijímače. Když vypadl obraz, bylo chvíli na obrazovce zrnění, v reproduktoru šum, pak chvíle napětí, jestli vypadlo vysílání nebo TV přijímač. Dobré bylo, když se objevil nápis Omlouváme se. Porucha není na vašem přijímači. Pak různě dlouho trvalo než se obraz i zvuk znovu objevily.

• Občas  bylo nutné vyladit anténu - ta byla na střeše. Otec tedy vylezl na střechu (bydleli jsme v dvoupatrovém domě) a anténou otáčel. To bylo provázeno otázkami "Je to dobrý?" " Né, eště to zrní." Komunikace se děla na cestě TV - převodník (ten předával informace) na chodbě domu - otec na střeše.  Pokud se objevil obraz, třeba jen rychle kmitající, ladění antény skončilo. Detaily se doladily na přijímači.
• Horší bylo, když se "rozbila televize", tedy nešel obraz nebo zvuk nebo obojí. Televizních opravářů moc nebylo a důvěry moc nepožívali. Můj otec si udělal, kromě své pravidelné práce, výuční list na Opraváře televizních přijímačů a chodil opravovat TV po známých. Všude doma jsme měli schémata TV, knoflíky s laděním TV, časopisy Amaterské radio a Sdělovací technika. Někdo z nás dětí chodil na opravy s ním. Důvod byl prozaický. Na dotaz Kolik dlužíme? otec odpovídal: Dejte něco dětem.

10. května 1970 začal vysílat i druhý program. Říkalo se, že když přepnete na druhý program, objeví se tam esenbák (SNB - Sbor národní bezpečnosti, tehdejší policie), točí pendrekem a ptá se: Tak tobě se nelíbí první program? Ale ani tehdy ještě nebylo dálkové ovládání.

A na závěr: Co vlastně TV vysílala? Odpovídám: Napamatuji se na nic úžasného.

• Jako děti jsme sledovali pořad Vlaštovka s Olgou Čuříkovou.
• Vzpomínám na Nedělní chvilku poezie se znělkou a patetickým přednesem, na paní Jiřinu Švorcovou.
• Na pana Vajíčka, který uváděl TV reklamy.
• Na pravidelné pondělní vysílání z Bratislavy, tzv. televizní inscenace.
• Na TV zprávy. jejichž znělku a obsah můžete vidět v seriálu Vyprávěj.

Ale, milé děti, vyrostli jsme do normální výšky, váhy a (snad i) vzhledu. I bez každodenního sledování TV :-)