Neprofesionální příspěvek k historii všedního dne. Na co (taky) lze použít kolo.
Takhle nějak vypadala naše kárka. Když byla ještě nová a neomlácená. Navíc prkna na všech čtyřech stranách a na dně. Tak vznikla jakási dřevěná krabice. A do ní se vložila další prkna, to byly stolečky a lavičky pro nás děti.
Bohužel se tehdy nefotilo tolik, jako dnes. Rodinné fotky byly jen z významnějších míst nebo událostí. Pro otce, který nás vozil, to za fotku nestálo. A my děti jsme byly malé.
Je to k nevíře, ale jako děti, někdy v druhé polovině padesátých let, jsme jezdili na výlety za Karlovy Vary asi takto: za kolo otec přivázal (způsob upevnění si už napamatuju) kárku s dvěma velkými koly, stolky a lavičkami. Vyjeli jsme za město, zastavili u tenisových kurtů. Otec přinesl tenisové míčky, pokračovali jsme do lesa. Na houby, nebo jen tak, na výlet. Byly jsme tři malé děti, otci bylo něco kolem 30 let.
Bydleli jsme tehdy v centru Karlových Varů. Nejdřív naproti kolonádě. Pak v místech, kde dnes stojí Thermal.
Aut tenkrát moc nejezdilo (viz filmy z té doby, velmi názorně pak film Bio Ráj s Philippem Noiretem).
Kolo později, někdy začátkem 60.let, používal otec, když měl komplikovaně zlomenou nohu. Nohu v gypsu (až pod kyčel) měl zavěšenou v drátěném oku na stupačce dětské sedačky. Zdravou nohou šlapal a aby mu šlapka držela na noze, udělal si jakýsi drátěný klips. Ten na kole zůstal, neodvážili jsme se ho odstranit. A ostatní děti se nám smály, že si hrajeme na závodníky.
Když to tak po sobě čtu, musím se usmívat. Líbilo se nám, jak nám vítr čechral vlasy. Vzhledem k rychlosti kola bylo to čechrání pomalejší než v kabrioletu. Ale vyhlídková jízda to byla parádní.
