Ostrov nad Ohří, sídliště, asi v letech 1958 - 1961. V roce 1958 zbývá už jen dotáhnout poslední detaily. A v roce 1960 může být slavnostně vyhlášena Československá socialistická republika ...
Horníci na těžbě uranové rudy si sami říkali uraňáci, nebylo to nic pejorativního. Uraňákem se člověk obvykle stával poté, co se vyučil, nebo možná i vystudoval, a pak šel na brigádu tzv.na uran. A protože se tam tehdy dalo vydělat víc než všude jinde, obvykle zůstal.
Ostrov bylo uraňácké město, přistavěné ke starému městu. My jsme také rozlišovali staré město a sídliště. Asi proto, že sídliště všechny atributy města nemělo. Bylo to prostě jen sídliště. Bylo rozčleněné na tzv.etapy. Stavěli je vězni po částech, ohraničených na rozích strážními věžemi. To byly tehdy uzavřené dřevěné budky na dřevěných kůlech, asi ve výšce 7 m. Uvnitř seděl strážný, zřejmě s nabitou zbraní. Nevím, jestli vězni byli z okolí Jáchymova (cca 13 km odtud) nebo z Vykmanova (asi 3 km). Na mapě 1: 100 000 je vidět , že nejmenší rozeznatelné části půdorysu města jsou čtverce a obdélníky. Urbanistické členění, které se uplatňovalo už minimálně od středověku, tady mělo ještě tento důvod.
Pamatuju, že v Horním Žďáru byla určitě ještě v roce 1954 pohraniční kontrola. (jen pro zajímavost: Horní Ždár je asi 3 km od Ostrova směrem na Jáchymov. A od hranice s Německem leží asi 13 km). Zastavovala všechna vozidla a museli jste prokázat, že tam bydlíte nebo pracujete. V každém případě, od Horního Žďáru k hranicím byl omezený vstup (a zřejmě i pohyb uvnitř; jako dítě jsem to nevnímala). A to byla tehdy hranice s tou dobrou, spřátelenou NDR, oficiálně Německou demokratickou republikou, lidově zvanou Východní Německo. To jen pro ne-pamětníky.
O uraňácích se říkalo, že jsou to frajeři, že když jedou do Karlových Varů (z Ostrova cca 10 km), jeden taxík vezl klobouk, jeden hůl a jeden uraňáka. V těch letech ještě zdaleka nebyl všeho dostatek a uraňáci měli na příděly kvalitní anglické látky, froté ručníky a šproty. Mohli si nechat ručně šít boty. Což (nejen to) nebylo běžné. A bylo jistou známkou luxusu. Na uranu se dalo vydělat víc, ale nakolik to bylo přehnané, neumím posoudit, byla jsem tehdy dítě. Rizika práce v dole ale, samozřejmě, byla velká. Slyšela jsem, že signalizační dozimetry na výstupu ze šachty byly vypnuté, protože by neustále pípaly. V 60.letech hodně uraňáků, kteří prošli Jáchymovem padesátých let, umíralo.
Když jsme se do města stěhovali, na tzv.12.etapu, sídliště bylo ještě syrové; 12.etapa byla na jeho okraji. Myslím, že jsem tam ještě viděla prázdné strážní věže. Ještě nebyla zakrytá betonová koryta s potrubím na vodu a topení. Sem tam přes ně vedla dřevěná lávka - prostě jen několik prken vedle sebe.
Samotné sídliště bylo pojato dost velkoryse. Domy byly ještě cihlové, myslím 2-3 patrové, tedy bez výtahu. Byly zdobeny v duchu socialistické renesance čímsi jako sgrafity - pod okny měly pásy asi 30 cm vysoké s červenými (myslím abstraktními) ornamenty.
Společné příslušenství ve sklepě mělo velkou prádelnu s keramickým korytem na namáčení prádla, masivní bubnovou pračkou a samostatnou bytelnou odstředivkou na soklu. Vedle velká sušárna, asi 5x5 m. V další místnosti mandl s asi metr dlouhým válcem. Klíč byl putovní a myslím, že bylo nutno se objednat předem. Ale fungovalo to bez problémů. Pod schody byl prostor na kočárky a kola (nepamatuju, že by se někomu něco ztratilo). Každý byt měl svůj malý sklep, samostatnou zděnou (ne laťkovou) místnůstku, samostatně uzamykatelnou.
Byty měly kuchyň + 2-3 místnosti, s ústředním topením a dodávkou teplé vody. Byty s kuchyňskými kouty se nestavěly. Samostatné WC, koupelna s vanou (sprchové kouty rovněž nebyly). Mělo to ještě lidské rozměry. A domyšlené detaily, třeba zrovna to praní, sušení prádla a mandlování.
Většina rodin byli mladí lidé, otcové pracovali na uranu a zdravili se Zdař bůh. I v naší rodině, když se večer rozsvítilo světlo, říkali jsme Zdař bůh. Život tam byl poměrně přátelský, sousedé za teplých podvečerů sedávali na lavičkách před domem, povídali nebo hráli volejbal. Rodiny se navštěvovaly, televize teprve začínala (viz můj blog Když ještě nebylo kam přepínat), ne každý ji měl a tak se sousedi navštěvovali a koukali na TV společně.
Nový Ostrov tehdy měl málo obchodů.Museli jsme nakupovat v centru, kam jsme, se seznamem na papírku, jezdili na kole. Obchodní dům Brigádník a Kulturní dům ležely na náměstí vedle sebe. Zbytek náměstí tvořily obytné domy s obchody v přízemí. Myslím, že samoobsluhy tehdy ještě nebyly. Restaurace Družba stála kousek odtud. To bylo celé centrum.
Tehdy ještě nebyla nemocnice, v místech, kde dnes stojí, byla spousta ostružin. Za námi byl kopec Křížek, kam jsme chodili sáňkovat, v létě jsme se koupali na rybnících s pijavicemi, kousek od domu. Cestou jsme šli kolem stavby pekárny, kde hlídal Franta zvaný Šoustek. Starší tělnatý pán. Dráždili jsme ho pokřikováním Franta Šoustek, vzal ubrousek, šel si vytřít prdelku. Mohli jsme si to dovolit, protože nějakou dobu předtím nás vyzýval k tomu, abychom se mu ukázali nazí. Rozběhl se, celkem zbytečně, za námi. Ale kde byl on a kde my ...
O tom, jak jsme se oblékali, jak se pralo, nakupovalo, co se jedlo, jak jsme si hráli, o škole (byly tam děti z celé republiky, z hodně rozdílných prostředí), někdy příště. Aby toho nebylo moc najednou.
A abych nebyla jako ten ježek ve starém českém přísloví Sobě ježek kadeřav.
