Značně subjektivní příspěvek k historii všedního dne. To nejstarší auto vypadalo asi takhle. Ale jako v Radiu Jerevan: nebylo modré, ale černé. Nebylo udržované, ale omlácené.
Asi takhle vypadala naše Archa úmluvy. Byla ale černá a ne tak udržovaná. Foto z www.i-magazin.cz
Auta jsme měli vždycky. Min. od roku 1961. Moje vzpomínky jsou zážitky dítěte, ne fanouška veteránů.
Nevím, jak je možné, že jsme měli auta, která jsou dnes drahá. Naše tehdejší byla v horším technickém stavu než dnešní veterány a byla tehdy cenově dostupná.
- Nejstarší auto, co jsme měli, byla Archa úmluvy. Stará Pragovka. Hledala jsem na Internetu, nepodařilo se mi zjistit typ, ale vypadala asi takhle. Bylo to auto parádní, asi by slušelo prezidentu Masarykovi. Velké oblé blatníky přecházely v asi 15 cm široké pásy podél obou stran auta, něco jako stupátka. Vzadu přecházely v oblé zadní blatníky. Auto mělo opravdový kufr, hranatou krabici přidělanou zvenku k zádní části. Dokonce mělo ještě vepředu, po stranách čelního skla, směrové šipky, viz filmy v+W. Uvnitř byly vepředu 2 sedačky, oddělené přepážkou od zadní části. V ní byla 4 sedadla: zády k řidiči 2 sklápěcí a naproti 2 pevná. Archa byla dýchavičná a vždycky jsme měli strach, jestli vyjede kopec za naším městečkem. Otec auto pořád opravoval.
- Druhým památečním autem byl Mercedes z 30.let. Pamatuju, že pořád praskaly duše pneumatik a otec musel lepit, protože nové nebyly. Jezdili jsme tehdy často, na výlety do přírody a k příbuzným. Jednou otec jel pro propan butanovou bombu. To jest tam vezl prázdnou a zpět měl jet s plnou. Cestou jel přes nechráněný přejezd. Brzdy vypověděly službu, po kolejích zrovna jel vlak. Jediná možnost, jak přežít, bylo sjet do příkopu. Žádný zraněný. Žádné materiální škody. Jak říkala matka, chránil nás asi anděl strážný.
- Auto DAF s automatickou převodovkou si otec přivezl z tehdejšího Západního Berlína, kde rok pobyl a poté se vrátil, na časově omezená amnestie pro ty, kteří emigrovali po roce 1968. DAF měl pojistku z Německa. V den, kdy pojistka vypršela, mě otec přiměl sednout za volant a řídit. Řidičský průkaz jsem neměla. Nevím, jestli byla výhoda, že auto mělo automatickou převodovku. Na začátku stoupání, v zatáčce, jsem vyjela ze silnice. Skončili jsme na louce, na střeše auta, ta se zhoupla a přitom vypadlo přední sklo. Auto jsme pomocí traktoru odtáhli do stodoly, kde pak čekalo na opravu.
- Potom jsme měli jen obyčejného Trabanta. Tak, jako většina lidí okolo.
Jeden z mých dvou bratrů seděl občas (dost často) otci na klíně a řídil. Už asi od 6 let. Všichni ostatní v autě trnuli strachy. Bydleli jsme na Vysočině, kde o kopečky nebyla nouze.
Dost často jsme se celý týden připravovali na cestu k příbuzným, aby otec v neděli rozhodl, že je to drahý a nikam se nejede. Pracovalo se a do školy chodilo 6 dnů v týdnu. Jeden čas jsme dokonce chodili do školy i odpoledne. Učilo se totiž na směny, protože bylo hodně dětí a málo škol. Volné byly jen neděle.
Protože jsme byli velká rodina, vždycky, když jsme jeli k příbuzným, vozili jsme nějaké jídlo. Jednou jsme přijeli k tetě do Pardubic. Sedělo se, povídalo, teta při povídání smažila řízky. Otec dostal první, krájel, moc mu to nešlo. Nechtěl urazit a říct, že je maso tvrdé. Teta nakonec nevydržela a rozesmála se. Řízek byl kus z klobouku na hlavu, umně, ještě před naším příchodem, obalený a před námi pak už jen osmažený.
