RETRO: Co taky patřilo ke škole

Silně subjektivní příspěvek k historii všedního dne. Zhruba šedesátá léta. Ze vzpomínek obráběného. Tentokrát brigády. 

Bramborové  brigády

Na bramborové brigády do JZD (pro ty mladší: Jednotné zemědělské družstvo) a  na Státní statky jsme chodili místo vyučování. Myslím, že jsme na ně jezdili až na střední škole, každý rok, prakticky celou dobu sklizně brambor. Nepamatuju, že by někdo nechodil na brigádu ze zdravotních důvodů, byli jsme celkem zdraví, o alergiích se ještě nemluvilo. V JZD a státních statcích bylo málo lidí, zemědělství nebylo v módě. Prakticky většinu ručních prací na poli táhly ženy, šedesátnice a starší, zvyklé na dřinu. Kdo byl z vesnice, měl jen malou šanci studovat něco jiného než zemědělskou školu. Pamatuju jednoho nadaného spolužáka, který takhle skončil. A hrozně to nechtěl. 

• Na brigádě jsme celých nevím, snad 4, snad 6 hodin, dost intenzivně, za dozoru učitelů a jezeďáků (ti vysypávali koše do valníků), pracovali. Jak jsme, rozkročení a sehnutí, sbírali vyorané brambory, byli jsme dost rozlámaní. Vyorávalo se čertem (něco jako rotující husté vidličky), který brambory často napíchl a poškodil. A odhazoval hlínu. Asi šlo spíš o správne seřízení hloubky záběru. Později se vyorávalo  tzv.bramborovými kombajny, kde se nevím jak vyorané brambory vynášely na rotujících roštech, takže hlína a prach lítaly kolem. To nám radost z ulití se ze školy kazilo. 
• Nosili jsme hodně starý oblečení, na hlavě šátky "na babku", jako (aspoň slabou) ochranu před prachem, na nohou černé gumové holínky (gumáky). Byli jsme jak hastroši a ještě jsme to s oblibou přeháněli. 
• Ráno jsme se sešli před školou a na pole jezdili na valníku (za traktorem) nebo na korbě náklaďáku. Vsedě, na podlaze, opření zády o postranice valníku, kynuli jsme státnicky. To jest jednou rukou přes okraj valníku. A protože jsme jeli až k poli, po polních cestách, pěkně to drncalo. Když  už byla cesta nesjízdná, vyskákali jsme z valníku, šli pěšky a do kroku mručeli Pochod padlých revolucionářů (viz Internet). Nebo Dubinušku (ruská píseň. kterou jsme se učili ve škole). Tam se nám zvlášť líbilo "...a když dál nelze dřít, jak už práce je zlá, dobrým prostředkem dubina býváááá...Ééj úúchněm" (chápali jsme jako "padnu").  Myslím, že si ji zpívali burlaci, co tahali lodi proti proudu. Obraz Ilji Repina Burlaci na Volze visel snad na každé školní chodbě.
• Brambory se sbíraly do drátěných košů a sypaly do valníku. Někdy (podle toho, jak prosperující JZD bylo), jsme si mohli odnést v tašce (tzv.igelitky ještě nebyly) brambory domů. To bylo vítané přilepšení. Vzhledem k tomu, že ani brambory nebyly v obchodech vždycky k dostání. A pokud ano, byly poškozené, nahnilé, se spoustou hlíny. Ani nepamatuju, jestli jsme dostali nějaké peníze. Ale určitě jsme dostali jídlo, chleba se sádlem a čaj. Asi nejčastější odpolední stravu té doby.

Dělejte něco kloudnýho!

Říkala nám matka, když jsme, podle jejího názoru, nic kloudnýho nedělali. To znamená povídali jsme, hádali se nebo četli.

A jak vás tak vidím, zrovna si čtete :-)