Opět trochu jinde. Ale ne jinak. Možná to znáte taky. Zákon Jante, stanfordský vězeňský experiment, nenápadné zmínky a ještě nenápadnější souvislosti.
„ … Zákon Jante ...Těmito deseti přikázáními ovšem Jante drží samo sebe na uzdě. Tady je máme:
- Nebudeš si myslet, že něco znamenáš.
- Nebudeš si myslet, že jsi stejně velký jako my.
- Nebudeš si myslet, že jsi chytřejší než my.
- Nebudeš si namlouvat, že jsi lepší než my.
- Nebudeš si myslet, že víš víc než my.
- Nebudeš si myslet, že jsi víc než my.
- Nebudeš si myslet, že ty něco zvládneš.
- Nebudeš se nám smát.
- Nebudeš si myslet, že na tobě někomu záleží.
- Nebudeš si myslet, že nás něco můžeš naučit.
Některé z nich možná znějí uším dobře. Ale ten, kdo byl Zákonu Jante podřízen patnáct let, během nichž se měl stát člověkem, zná jeho krvavý otisk, jeho hysterické mocenské nároky a vidí za ním i něco jiného. Zákonem Jante si lidé navzájem zabíjejí šance. Všichni proti němu bojují, kroutí se pod jeho knutou, a přitom ho sami nelítostně užívají.' “ Citace z [20], str.64
„Těchto deset přikázání zákona Jante je Norům, Švédům i Dánům známo stejně důvěrně jako starozákonní desatero, jako by ve Skandinávii platilo odpradávna. Nalistujeme-li heslo 'zákon Jante' (v originále jantelov) ve slovníku spisovné dánštiny, dočteme se následující: ' poměry, kdy lidé, zvláště v menších společenstvích, drží navzájem jeden druhého při zemi a nedovolují nikomu vyniknout např.díky šikovnosti atp.' V etymologické části hesla stojí drobným písmem že Jante je 'fiktivní název města z románu Aksela Sandemoseho Uprchlík kříží svou stopu (1933). … mechanismy, které Sandemose popisuje, dokonale platí i v našem prostředí – není mnoho knih, které by tento román v analýze lidské malosti předčily.“ Napsala pro časopis Respekt Helena Březinová, skandinavistka, ve své recenzi na knihu Uprchlík kříží svou stopu.
„ … Slavný Zimbardův stanfordský vězenský experiment zkoumal právě takové proměny: obyčejní studenti bez jakýchkoli známek psychopatologie se během krátké chvíle stanou brutálními dozorci a jejich kolegové v roli vězňů zoufalými hroutícími se obět'mi. Experiment musel být přerušen; teprve nedávno jsem se dověděl, že jedním z důvodů bylo i to, že sám Zimbardo, který pokus vedl a zároveň hrál i roli ředitele simulované věznice, se přistihl, že po jejích chodbách chodí jiným krokem.
Ke změně chování či názorů stačí často až neviditelně málo: v jiném experimentu zaslechli studenti 'nechtěně' poznámku asistentů o skupině jiných studentů, které měli 'zkoumat'. Podle toho, co zaslechli ('dnes je to ale dobytek̈́', 'dnes jsou obzvláště milí'), se k těmto studentům pak zcela bezdůvodně chovali. Arthur Koestler uvádí příhodu ze svého mládí v Budapešti: přepadli ho tehdy nějací výrostci s otázkou, kterému z fotbalových klubů – MTK, či FTC – fandí. Koestler, který nikdy nebyl na fotbale, plácnul, že samozřejmě MTK, což ho zachránilo. Po čase zjistil že zůstal příznivcem tohoto klubu, a dokonce že tato událost přispěla k jeho pozdější oblibě modré barvy. Kolik z našich přesvědčení a předsudků má podobně iracionální původ? ...“ Citováno z časopisu Vesmír 84, říjen 2005, str.563, článek Jiřího Fialy: Unde Malum? (Odkud zlo/špatnost?, moje pozn.).
Citovaná literatura:
[20] Sandemose Aksel, Uprchlík kříží svou stopu, Vyprávění z vrahova dětství, Argo 2007 str. 64
Pokračování příště. To be continued.
