Fotka by stačila/30. Hrozba stereotypu

Ženy, pokud vystrčí nos mimo tradiční oblasti: kuchyň, péče o děti, profesně zdravotní sestry, lékařky (ty jsou brány možná i s respektem), učitelky (často brány s despektem), si vyslouží posměch, podceňování, blahosklonnost, nebo alespoň lehké pobavení a vyčkávání, jak to dopadne (a nemusí jít ani o parkování)

• Proto některé činnosti ani nezačínají.
• Pokud začnou, nastavují silnou autocenzuru.
• Pokud selžou, pak je čeká posměch, který jim vezme chuť pokračovat. Chovali byste se tak, kdyby šlo o chlapa? Žádná jiná skupina není tak zlomyslně posuzovaná. Ani muži, ani děti. Takhle by se nikdo nic nového nenaučil. Vůbec by asi ztratil odvahu začít. Bohužel, ženy se k posměchu popř. šikaně taky často přidávají. Ze škodolibosti, aby se zavděčily mužům; nevím.
• Tohle platí v našich zeměpisných šířkách obecněji, nejen pro ženy. V začátcích blogu iDnes mělo hodně bloggerů chuť psát, prohlašovali své odhodlání v rubrice Autor info. Ale hodně jich po 2-3-4 prvních příspěvcích přestalo. Samozřejmě se nedá zjistit proč, ale agresivní a sprosté reakce byly v začátcích, kde se diskutovalo pod nicky, běžné.
• Sledovala jsem diskuzi na Scienceblogs, americkém souboru blogů na různá témata o vědě; nebylo to suché; naopak, živé a vtipné. Jeden autor uvažoval o tom, jestli má nebo nemá  říci svému šéfovi, že trpí depresemi. V době, kdy jsem četla diskuzi (přečetla jsem ji celou, byla zajímavá, mj. se přiučíte současné američtině), bylo komentářů lehce nad 100. Kupodivu, žádný komentář typu Magore, ... lehce pobavené nebo dehonestující poznámky, jak to lze čekat u nás.  Možná to bylo publikem; tady komentuje každý, kdo umí psát. I když nemá co říct. Skryt za monitorem, může si psát cokoli.
• To je volání po slušnosti. Pokud bude vládnout agrese, potom se proti ní prosadí zase jenom větší agrese. A tiší, i když třeba mají co říct, a mají toho třeba říct víc a závažnějšího, ale bojí se, se neprosadí. Agrese a nejsilnější proud povládne. Podívejte se na některé diskuze, parkrát jsem se podívala na Blesk. Tolik dobře informovaných, co vidí za kulisy, …
• V jakési diskuzi na Rádiu Plus diskutující řekl rozhodný názor, a to dost sebejistě. Potom se ke stejnému tématu vyjádřil i komentátor, specialista na danou problematiku. Ten hned v úvodu řekl, že on tak jednoznačný názor nemá. To se samozřejmě dá říci i o téhle práci. I vy máte možnost napsat svůj blog, popsat své zkušenosti.

Psychologové ze Stanfordské univerzity udělali v minulých letech množství experimentů, jak některé skupiny pracují pod tlakem. Cituji z [9],  Str.275-278), pro větší přehlednost je text rozčleněn odrážkami:

• „... zjistili, že když dali skupině stanfordských studentů nějaký standardizovaný test a řekli jim, že je to měřítko jejich intelektuálních schopností, bílí studenti uspěli mnohem lépe než jejich černí kolegové.
• Ale když stejný test prezentovali jen jako teoretický laboratorní test, který se netýká jejich schopností, výsledky černých a bílých byly skoro stejné.
•  … připisují tuto rozdílnost tomu, čemu říkají„hrozba/nebezpečí stereotypu“(stereotype threat); když jsou černí studenti postaveni do situace, kde jsou přímo konfrontováni se stereotypem o své skupině– v tomto případě situace, která má co dělat s inteligencí– výsledný tlak způsobuje, že jejich výkon utrpí.
• … zjistili, že nebezpečí stereotypu funguje v jakékoli situaci, kde jsou skupiny líčeny negativně. Dejte skupině kvalifikovaných žen matematický test a řekněte jim, že to je míra jejich početních schopností a ony to udělají mnohem hůř  než stejně schopní muži. Prezentujte tentýž test prostě jako nějaký výzkumný nástroj a ony to udělají stejně dobře jako muži.
• Nebo uvažujte pár experimentů vedených...Juliem Garciou, profesorem Taftovy univerzity. Garcia shromáždil skupinu bílých atletů, studentů, a dal jim bílého instruktora, aby je provedl sérií tělesných testů. Vyskočit co nejvýš, skok do dálky z místa a kolik kliků dokáží udělat za 20 s. Instruktor je potom požádal, aby testy udělali podruhé,  a jak se dalo očekávat, Garcia zjistil, že každý z úkolů udělali studenti podruhé trochu lépe.
• Potom Garcia provedl  testy s 2.skupinou studentů, tentokrát mezi 1.a 2.pokusy vyměnil instruktora, byl to Afroameričan. Teď se bílí studenti přestali zlepšovat ve skocích do výšky.
• Udělal experiment znovu, tentokrát nahradil bílého instruktora černým, který byl mnohem vyšší a silnější než předešlý černý instruktor. Tentokrát bílí studenti skutečně skákali méně vysoko než poprvé.  Jejich výkon v klicích se ale neměnil v žádném z pokusů. Konec konců, to není stereotyp, že bílí nedokáží udělat tolik kliků jako černí. Úkol, který byl ovlivněn, byl skok do výšky, protože naše (USA) kultura říká: bílí muži neumí skákat.“
• …„Tyto věci nejsou nové,  … Problém je, že vždycky se předpokládalo, že tento druh selhání pod tlakem je panika... když se díváte na způsob, jak černí studenti nebo ženy – studentky pracují pod hrozbou stereotypu, nevidíte zběsilé chování zpanikovaného účastníka testu... 'Co máte tendenci vidět, je opatrnost a předvídavost' ...Když s nimi mluvíte, máte pocit, že když jsou pod hrozbou stereotypu, říkají si: 'Hele, budu dávat pozor, nezbabrám to.' Poté, co se rozhodnou  pro tuto strategii, uklidní se a projdou testem. Ale takhle se ve standardizovaném testu neuspěje. Čím víc to děláte, tím víc se vyhýbáte intuici, která pomáhá rychlému zpracování. Myslí si, že dělají dobře a snaží se to dělat dobře. Ale nedělají…'To je potlačení (choking), ne panika … selhali, protože byli dobří v tom, co dělali: jen ti, kterým záleží na tom, jak dobře pracují, vůbec cítí tlak hrozby stereotypu. Obvyklý recept na selhání– pracovat usilovněji a brát test víc vážně– by jejich problémy jen zhoršila.
• … Potlačení vyžaduje, abychom se zabývali méně účastníkem a více situací, ve které se ten výkon vyskytuje.
• Potlačení je ústřední částí dramatu atletických soutěží, protože diváci tam musí být – a schopnost překonat tlak diváků je část toho, co znamená být šampionem. Ale stejná bezohledná zkostnatělost nemusí ovládat zbytek našich životů. Musíme pochopit, že občas špatný výkon odráží ne vrozenou schopnost účastníka, ale (povahu/charakter) publika a že občas slabý výsledek testu je známkou ne špatného, ale dobrého studenta.“

Tohle se tak nějak bere, když jde o hokejisty, do kterých se vkládají velké naděje. A oni pohoří.

„ Alison Boothová z Australské národní univerzity a Patrick Nolen z Univerzity v Essexu došli k závěru, že dospívající dívky na dívčích školách se k riskování stavějí vstřícněji než dívky na školách smíšených, což je pravděpodobně důsledkem absence „kulturou udávaných norem a názorů o vhodném způsobu chování žen."    Ekonom č.15/2014, str.32-33, překlad z The Economist, článek Proč neriskujeme? Kvůli dětství i hororům.

Použitá a citovaná literatura:

[9] Gladwell Maxwell, What the Dog Saw and Other Adventures, Penguin Books 2010, str.275-278