Pokud bude existovat tolik předsudků, z nich plynoucího neodůvodněného vylučování a pocit, že to nelze změnit, bude narůstat počet vyloučených a jejich frustrace.
M.D. Rettigová, která se vdávala z lásky, napsala po čtyřicítce: “Já kdybych nyní opět děvče dvacetileté byla a nynější zkušenost a předložení měla, spíše bych se s nejvyšší skály do nejhlubší propasti než manželovi do náruče vrhla. Tam bych nalezla okamžitou smrt, kdežto v manželství znenáhla, tak jakoby jen denně jedním špendlíkem upíchnutý, znenáhla člověk umučen umírá...”
A Karolína Světlá: “Dokud jsou mladí, chtějí z nás mít hříčky, když zestárnou, máme být jejich služkami.”
Bohužel, nezapsala jsem si pramen obou citátů. Uplynulo už mnoho let od těch dob, ale asi se toho zase tak moc nezměnilo. Oba názory korespondují s tím, co jsem slyšela od žen různého věku, vzdělání a společenského postavení i já. A to jsem pracovala v převážně mužském prostředí. Ženy jsou vyloučeny z mnoha činností, a to nejen pracovních. Muži mají své povyražení mimo domov, pokud by něco podobného chtěly ženy, většinou by s tím měly problémy. Pokud by tedy na to, většinou, našly čas. A po narození dětí se často cítí jako služky. Neplacené. Bez volné středy.
Ale možná by se uplatnili staří lidé jako starci-kamikadze (sarcasm). Nastoupili by v kritické situaci, kdy by nikdo jiný nechtěl veslo převzít. Jako v pohádce. Byli by schopní a měli by představu, jak dál. Nebáli by se ji prosadit. Ty změny by byly tak velké, že by další volební období nebyli zvoleni. Vděku by se nedočkali. Možná někdy za mnoho let, nejspíš po jejich smrti, by někdo připustil, že to bylo dobré. Mladší by chtěl být znovu zvolen. Proto by se vyhnul kritické situaci a nebyl by moc radikální. Tenhle návrh je obdoba toho, co kdosi navrhoval pro homosexuální páry, které chtějí adoptovat dítě: mohli by adoptovat postižené dítě. To je degradující. Pro to dítě I pro ty homosexuály. Prostě dvě vyloučené skupiny by se setkaly.
Zažila jsem a svůj názor konzultovala s kolegy: slovenští kolegové (to není nic proti nim, vycházela jsem s nimi dobře a měla jich dost) přiznávali, že doma by nenašli žádnou práci a tak se spokojí s nízkým platem. A tak vlastně úroveň platů v ČR snižují.
S jistou mírou nadsázky, podle zkušeností mých a mých známých, firmy v ČR jsou asi takové:
- Nadnárodní firmy se zahraničním vedením přítomným v ČR. Mám zkušenost jen s těmi, co mají kořeny v USA nebo UK. Tam je nejméně předsudků. Ženy nevylučují, ke všem zaměstnancům se chovají (včetně platů) stejně. Asi jediné, kde se dá žít a pracovat dlouhodobě. Velmi příjemné. Asi nejméně šikany, která ve firmách v ČR roste. Údajně se s šikanou setkalo, podle průzkumů, 27 % zaměstnanců v ČR. Obecně asi nadnárodní firmy mají firemní kulturu, která říká, jak se chovat uvnitř i vně firmy. Možná se vám zdá, že je to tenký nátěr. Ale když sedíte dvě hodiny v autobuse za řidičem, který celou cestu mluví s kamarádem, nevybíravě nadává na cestující, co sedí za ním a každý z nich mu zaplatil asi 200 Kč, uznáte, že nějaká ta firemní kultura je užitečná. To jsem zažila. Řidič byl ze soukromé firmy, ale nebyla to Student Agency.
- Nadnárodní firmy s českým vedením. To vede k tomu, že sice pravidla jsou psaná v zahraničí, ale provedení je české. Asi nejhorší poměry ze všech zde vyjmenovaných druhů firem. Šikanováni jsou jen jednotlivci. Jsou naštvaní a odejdou, možná dřív, než jsou vyhozeni (pokud nejsou ponecháni na podušení). Ostatní můžou přežít bez úhony, I když nadávají na poměry. Dusno, šikana a nevíte, koho, kdy a proč vyhodí (nepíšu ze zášti, nevyhodili mě). Takže jako žena se tam nejspíš nedostanete. Ale ne že by vylučovali. Vylučují, ale nedokazatelně. A teď to zní správně paranoidně.
- České soukromé firmy (tedy s českým vedením, jakým jiným, jsme doma, (sarcasm)), ať už vybudované na zelené louce nebo získané v privatizaci. Malá carství, v obou případech. Nebudu rozvádět, zkuste sami, pokud chcete vědět víc. Dusno a velká fluktuace. Ale naštvaní jsou všichni, na rozdíl od předešlého případu.Zůstávají ti, co mají hypotéku a musí tedy zůstat, aby ji měli z čeho splácet. S nimi I staří zaměstnanci nebo ti, co prostě z nějakých důvodů chtějí nebo musí zůstat. A tomu, kdo chce odejít, říkaji: Kam bys chodil/a, všude je to stejný. Já říkám, že není.
- A jen tak na okraj: nejhorší hysterii okolo jazyků jsem zažila v české firmě. Zde různé, časté testování a hrozby plynoucí z neúspěchu (ještě dlouho předtím, než jste angličtinu vůbec použili), vytvářelo napětí a strach. I odchod z firmy. V nadnárodních firmách se zahraničním vedením přítomným v ČR jsem tenhle teror nezažila. Pokud testovali, potom na začátku pohovoru. Ani později nebyl žádný teror kvůli jazykům, I když angličtinu jsme používali každý den, psanou I mluvenou, šéfové byli rodilí mluvčí. A rozuměli I různě podivným angličtinám. Vzpomínám, jak jsme jednomu šéfovi anglicky vysvětlovali, co to je zabíjačka.
- České státní firmy a výzkumné ústavy. Situaci neznám. Zvenku to vypadá, že od roku 1989 nějak přežívaly a ti, kdo přežívat nechtěli, odešli za lepším. Ale kdo ví. O jedné, která se, přes nepřízeň osudu, snaží, vím.
Obecně, jak jsem poznala, ve všech firmách v ČR platí: ti, co jsou uvnitř, se vymezují vůči těm, co jsou venku. A ti, co jsou uvnitř déle, proti těm, co jsou uvnitř kratší dobu. Vnější projevy to zakrývají, ale nakonec to vypadá, že vítězí zaměstnanci, co jsou v dané firmě nejdéle. Bez ohledu na formy, jakými vám dávají najevo, že jste nežádoucí. To vlastně nejde dokázat, tedy to neexistuje.
Pro ty, pro které existuje jen to, co lze vyčíslit: Studio Zet, 18.3.2014, parafrázuji:
- Jen asi 7 nebo 8 % zaměstnanců firem je angažovaných. Skoro ¾ neangažovaných. Věk na to nemá vliv.
- Neangažovaní:
- Ty práce nebaví. Nepřicházejí s ničím novým.
- Jsou častěji nemocní (angažovaní 4,25 dne/rok, neangažovaní 7 dnů/rok).
- Mají větší fluktuaci (80% angažovaných chce být ve firmě ještě příští rok, z neangažovaných jen necelých 50%)
- Ztráty při firmě s 500 zaměstnanci spočítali na 3-3,5 milionu za rok.
- Když vezmete navíc v úvahu, co nelze vyčíslit, např. že člověk, který odchází, se už nějakou dobu před odchodem v práci moc nesnaží. A náhrada za něj se zaškoluje třeba rok (obchodníci, ale řekla bych I jiné profese). Potom vyjdou firmu neangažovaní zaměstnanci ještě dráž.
Pokračování příště. To be continued.
