„Chtěla jsem vyjádřit svůj názor, že slušným lidem se tady žije hůř než těm v kriminále; můj přítel mi píše z vězení, že má dost jídla, zaměstnání a učí se anglicky a španělsky, zatímco já měla denně hlad, nemám práci, a když jsem chtěla na školu kvůli zvýšení kvalifikace, chtěli ji zaplatit“, řekla u soudu v Teplicích žena, která v zoufalství nad bezvýchodnou situací přepadla v tomto městě loni hernu a plynovou pistolí si vynutila na barmanovi tržbu 40 tisíc korun, se kterou pak počkala na příjezd policie; soud obžalované po seznámení se všemi okolnostmi udělil pouze podmíněný trest a média přinesla zprávu, že přepadený barman už před několika měsíci poskytl zoufalé loupežnici zdarma podnájem, aby neskončila na ulici a mohla se postavit na vlastní nohy.“ Citováno z rubriky Minulý týden (Respekt 6/2014, str.74).To je opravdu akt krajního zoufalství.
Kdybych nečetla tenhle text, asi bych nikdy nenapsala to, co následuje. Protože je to příliš osobní a bolestné.
Technici nejsou. Ale pokud hledám práci (věk nepíšu), je mnoho vhodnějších kandidátů. Jak se dozvím třeba po necelých dvou dnech od zveřejnění inzerátu a cca 24 hodin po odeslání mé nabídky. Asi platí nové a lepší fyzikální zákony (sarcasm) a lidi toho znají víc. Přemýšlím a říkám si: Vystudovala jsem technickou vysokou školu. Vysokou školu chemickotechnologickou. (VŠCHT). Mám diplom s černým puntíkem? Udělala jsem asi 42 zkoušek, naměřila a zpracovala diplomku, obhájila ji a udělala státní závěrečnou zkoušku. Vystudovala jsem postgraduální kurz Chemické inženýrství, asi 20 zkoušek, spočítala spoustu příkladů zadaných tak, jak to bývá v praxi. Něco chybělo, něco se muselo zanedbat apod. Komunikovala jsem vždycky s kolegy.
Domluvím se anglicky, s pomocí rukou a nohou rusky a francouzsky. Ale to bych rychle zlepšila. Nedělá mi problémy práce s PC. Neznám, jako každý jiný, všechny programy. Absolvovala jsem různé další kurzy komunikace a firemní e-kurzy.
Bohužel mi najednou přestaly sloužit nohy. Nechtěla jsem si to připustit. Nějakou dobu jsem chodila s elegantní hůlkou. Podezřívali mně, že ji nosím pro ozdobu. Pořád jsem ji totiž někde zapomínala, nejčastěji u kopírky; a pak mi ji vždycky někdo přinesl. A potom, během tří měsíců, se situace zhoršila natolik, že mě čekaly dvě operace. V lednu jsem se to dozvěděla. Termín operací závisel na tom, jak se uvolní řada přede mnou. Tentýž rok, za 3 měsíce, firma ve které jsem pracovala, bez varování skončila a zavřela svou projekční kancelář. První operaci jsem absolvovala měsíc po uzavření firmy, druhou za půl roku po první, v listopadu téhož roku.
Potom jsem chodila o berlích a učila se znovu chodit do schodů. Nikdy bych nevěřila, že je tak vysilující vyjít 10 schodů nahoru a totéž dolů. Byla jsem celkem 13 měsíců na berlích, rok mimo práci.
Hledala jsem práci i jinde, v Praze, …, byla jsem ochotná se přestěhovat. Nepodařilo se. Byla jsem bez příjmu a tak jsem musela, ač nerada, zažádat o důchod.
Letos mi bude 66 let, jsem čilá a fit na duchu i na těle. Naučila jsem se chodit a žít se dvěma endoprotézami. Nedělá mi to žádné potíže. Prý není nic poznat. Práci ale najít nemůžu. A pracovala bych strašně ráda. Nejen proto, že z důchodu se žít nedá. Bydlím sice v Brně, ale i kdybych dělala něco z toho, co jsem sice nevystudovala, ale umím, práce není. Když už nemůžu najít práci v oboru. To, že je to věkem nebo tím, že jsem žena, případně obojím, není samozřejmě dokazatelné. Ale pravděpodobné, z různých indicií.
Ještě mi to myslí, nejsem úplně zatuhlá a s většinou lidí jsem schopná vyjít. Ostatně i Google (viz další část tohoto blogu) zaměstnává starší zaměstnance. Nejstaršímu je údajně 83 let.
Ostatně, proč u lidí je věk taková překážka (když o nich nic nevíme), když firmy se chlubí dlouholetou tradicí (a tam by 66 let bylo plus).
Nejsem zvyklá si stěžovat. Konstatuji fakta. Mám praxi z průmyslu i projekce. Mí kolegové (11 mužů a 1 žena) našli bez problémů práci a živí své rozrůstající se rodiny. Ať měli praxi nebo byli úplně bez praxe, mladší i 66 letý, starší než tehdy já. I když i jim určitě něco chybělo. Jednou neuměli to, jednou ono, měli málo praxe/hodně praxe/úplně jinou praxi. Dělali I práci, kterou nikdy předtím nedělali, dokonce ji koordinovali a řídili. Dokonce měli úplně jiný typ (netechnické) vzdělání. Většinou strojaři, dva byli I chemici. Ale byli to muži (až na tu jednu kolegyni, co odešla ve skupině s nimi). Ono se dá k jednomu podobnému výsledku dojít různě. A chemie k tomu zřejmě není, aspoň v projekci, třeba. Není ostatně třeba asi nikde, zkoušela jsem toho hodně.
Jedna kolegyně a já, obě chemičky, jsme tedy hledaly práci samy. Mně se to podařilo po dlouhé době. A pokud dostanete (stejně jako ostatní ve firmě) smlouvu na půl roku (se zkušební dobou čtvrt roku), v jiném městě než bydlíte, nemá smysl asi nic jiného než bydlet zatím na ubytovně. Ale to je jednoduché možná v Praze nebo v Brně. Jinde hůř, což ovšem zjistíte, až když to zkusíte. Nedá se to vydržet dlouho, takhle pracovat.
Kolegyně chemička práci nenašla. Po marném chození po pohovorech získala práci – roznášení letáků. Potom otěhotněla. Takže hledání práce bude pokračovat, až skončí mateřskou dovolenou.
Mám nějaké vady. Znalostí, zkušeností, myšlení nebo chování. Přemýšlím jaké.
Diplom mám v pořádku. Je z VŠCHT, státní vysoké školy. Jsem inženýr chemie s nejuniverzálnější specializací, procesy a zařízení chemických výrob, a PGS studiem chemické inženýrství. Zádné rychlostudium. Zádný falešný diplom. Dokonce jsem na diplomu ani nenašla žádný černý puntík, a to ani proti světlu. Zádnou poznámku typu Nepouštět na ...(cokoliv jiného než lakování nehtů, na saka, ...). Nemám na zádech ani na čele žádný papírek s hanlivou poznámkou. Nikdo mi nepřidělal prasečí ocásek ani nenamaloval fousy. Jen mám pocit, že začínám být pro smích. I když splňuji všechny požadavky na vyhlédnutou pozici. Dostat práci znamená nejen něco umět, ale také umět to prodat. Tedy interakci s těmi na druhé straně, co o tom rozhodují. Zkoušela jsem samozřejmě i jiné práce, poučena novinovými články. Ale pokud nemáte praxi v dané profesi, nejlépe pak na dané pozici v dané firmě, nemáte šanci.
Mám pocit, že situace je taková, že každý ve své jamce vidí jen ji. Velmi úzce definované požadavky, které často nemůže takhle splňovat nikdo (mluvím o své profesi). Pokud jste něco nedělali, tedy se to bere tak, že to neumíte. Dříve se to bralo tak, že člověk má vzdělání, tedy nějakou výbavu, a je tedy připraven (minimálně teoreticky) na spoustu činností. Dnes se hledá velmi úzká specializace. Třeba taková, která se u nás vůbec neprovozovala (ještě se to nedělalo u nás, ještě se to nedělalo vůbec, ...). Hledá se dlouho, často marně. A pak se mluví o nedostatku odborníků, zvláště technických. Co až se znovu změní požadavky klientů/investorů/zákazníků?
Pokračování příště. To be continued.
