"Jistě víte, že nejtvrdší boje za svobodu se od počátku dějin této země vedly především kvůli daním." Prohlásil Edmund Burke (podle Wikipedie britský politik, politický teoretik a filozof anglo-irského původu, považovaný za zakladatele konzervatizmu). Americký historik Richard Pipes (nar. 1923 v Těšíně) napsal knihu Vlastnictví a svoboda - Vznik a vývoj instituce vlastnictví a jeho vztahu k lidské svobodě. Kniha je přesvědčivá a podložená mimořádnou erudicí. Myslím, že stojí za to citovat, přemýšlet a potom volit.
''Stát, jak se ukazuje, bere, i když dává. (neboť podle Platona : "Ať je člověk obratným strážcem jakékoli věci, je také jejím obratným zlodějem.) Útok na majetková práva není vždy zřejmý, protože se provádí ve jménu " společného dobra " - pružného pojmu, který definují lidé, jejichž zájmům slouží."
"Petr Veliký nesmírně zvýšil daňovou zátěž obyvatelstva. V roce 1718 zavedl "daň z duše", která se musela platit za každého dospělého neurozeného muže. Až do jejího zrušení na konci 19. století se jednalo o hlavní zdroj státního příjmu. Velikost této daně se nejprve počítala tak, že se finanční náklady na udržování vojska a námořnictva vydělily počtem dospělých neurozených mužů. O této věci se však nikdo s nikým neradil."
'' … pravidelné přímé zdanění příjmu obyvatelstva je vynálezem 20.století.''
''« Přímé » daně zdaňují osoby, « nepřímé » věci, služby a transakce. Daň z příjmu je proto přímá daň, zatímco daně z nemovitosti, celní poplatky a spotřební daň jsou nepřímým zdaněním.''
'' Přímé daně ... dopadaly jen na nižší vrstvy – na nejchudší živel – a pokládaly se za znamení podřadného společenského postavení. Zámožní byli žádáni o peníze pouze v případě národního ohrožení, což obvykle znamenalo válku nebo její hrozbu.''
''...Zpravidla však přímé daně byly v Evropě stejně jako ve starověkých Athénách opatřením, k němuž se přistupovalo v době válečného nebezpečí. Proto v roce 1695 zavedla Francie daň z hlavy, kterou museli ze svých prostředků platit všichni poddaní po dobu trvání války...V roce 1799 Velká Británie zavedla progresivní daň z příjmu, aby pomohla pokrýt náklady na válku s Francií. Poddaní vydělávající méně než šedesát liber od ní byli osvobozeni, ostatné však byli progresivně zdaněni- příjmy nad dvě stě liber se danily deseti procenty, nepopulární daň měla vypršet s ukončením napoleonských válek. V 19.století byla daň z příjmu znovu zavedena, avšak v umírněnější podobě. Její plátci odváděli v průměru pět procent ze svých příjmů.''
''… Historické údaje tedy naznačují, že západní svět od klasického starověku až do 20. století zpravidla nepovažoval pravidelné (na rozdíl od výjimečného) přímé zdanění za nelegální, pokud nešlo o podmaněné národy. Případné domácí zdanění neslo stigma nižšího sociálního postavení. Od vlád se v dobách míru vyžadovalo, že se budou vydržovat samy. Bylo to možné proto, že přednovověký stát měl velmi omezenou odpovědnost a nestaral se o nic, co by se podobalo dnešním sociálním službám. Většina jeho výdajů šla na vedení válek a vydržování královského dvora. K přímým daním se stát uchyloval především v době války. Pokud se takové daně vyžadovaly, museli je schválit jejich plátci – obvykle protřednictvím svých zástupců. Takové bylo přesvědčení koloniálních Američanů. Heslo « žádné zdanění bez reprezentace » neznamená, že Američaní rádi platili daně, pokud dostali hlas v politice, nýbrž že « daně uvalené bez souhlasu plátců jsou druhem konfiskace, který ničí právo vlastníků na majetek » Nebyly vnímány jako něco, co má vláda právo vymáhat, ale jako dary.''
''Pravidelná a progresivní daň z příjmu vznikla jako vedlejší produkt zaopatřovacího státu. Zrodila se současně s ním a byla ospravedlňována jako nezbytná pro financování větších výdajů, které vyžadují sociální služby. ''
''« Práva » občanů bývala tradičně negativním pojmem. Byla to svoboda « před něčím » (před náboženskou perzekucí, svévolným zatčením, cenzurou a podobnými věcmi). Nyní získala pozitivní význam ve smyslu « nároku na něco » (bydlení, zdravotní péči a tak dále), který měl stát, jak se tvrdilo, povinnost zajistit. Přestože toto nové definování probíhalo pomalu a jakoby nevědomky, zahájilo ve vývoji zaopatřovacího státu novou etapu.''
''… Prosazení skutečných svobod - svobodného projevu, náboženské praxe podle vlastní volby, přístup k voličským urnám – nestálo nic nebo skoro nic. Prosazení zvláštních práv naopak vyžadovalo velké výdaje. Protože však demokratická vláda žádné vlastní peníze nemá, znamená pro ni každý, jakkoli opodstatněný , požadavek na peníze žádost o finanční podporu od spoluobčanů. A vláda v tomto procesu jedná jako pouhý převodní činitel. Zajišťuje přesun peněz prostřednictvím daní bohatších občanů k chudším, což je odpovědnost a funkce, která se od vlády nikdy dříve neočekávala.''
''… Z tendence moderní doby vyplývá, že občané demokratických států jsou zcela ochotni vyměnit svou svobodu za sociální rovnost (a za ekonomické zabezpečení), přičemž evidentně zapomínají na následky. Tedy na to, že jejich schopnost udržet si a používat nabytý a vlastněný majetek, přijímat a propouštět dle vlastního rozhodnutí zaměstnance, uzavírat svobodně smlouvy a dokonce vyslovovat své názory narušují vlády, které se zaměřují na přerozdělování soukromého jmění a na podřízení individuálních práv právům skupinovým. Koncept zaopatřovacího státu, který se vyvinul ve 20. století, je s individuální svobodou zcela neslučitelý. Umožňuje totiž různým skupinám se společnými potřebami sdružovat se a nárokovat si právo na uspokojení těchto potřeb na úkor celé společnosti .''
Richard Pipes: Vlastnictví a svoboda, Argo 2008 (Edice historické myšlení)
