Tak je to tu, navazuji na úspěšný počin pana Poláka a „sbírku“ našich oblíbených filmových a knižních postav. Jelikož jsem ale člověk, který se moc regulí nedrží, rychle jsem se vymanila ze svazujícího čísla šest a skočila rovnou do hudební jedenáctky.
Rocková hudba je pro mě hudbou číslo jedna a v posledních letech zváště pak stará dobrá klasika a velcí hudebníci a kapely. Bylo velice složité vybrat, a ještě více správně seřadit, všech jedenáct písní. Ovšem povedlo se a zde jsou. Mé ploužáky (pojmu balady jsem se raději vyhnula, neboť ne všechny baladami jsou) jsem řadila pouze podle svých osobních preferencí, tedy nejedná se o žádné „objektivní“ porovnávání kvality jednotlivých hudebních skladeb. Řadila jsem je jak podle toho, jak moc mě chytí za srdce melodie, tak také podle textu, jelikož stále soudím, že text je v písni někdy možná víc, než samotná hudba.
- I don´t wanna miss a thing
Stěžejní píseň k legendárnímu, katastrofickému, americkému filmu Armagedon v hlavní roli s Brucem Willisem. Velice dojemná, krásná píseň a Stevenu Tylerovi, frontmanovi Aerosmith, věřím kažou notu. No možná také proto, že zpívá vlastní dceři Liv. Podle mě nejlepší věc na celém filmu.
- Everybody hurts
Nádherná píseň se snad ještě nádhernějším, smutně optimistickým textem od R.E.M. Píseň znám už dost dlouho, ale přesto mě pokaždé, když jí slyším, rozesmutní a rozveselí zároveň. Hlas Michaela Stipse patří mezi mé nejoblíbenější a sám Michael patří k osobnostem, kterých si velice vážím. Navíc mě velice potěšil klip.
- Knockin´ on a heaven´s door
Tuto píseň mám do paměti vrytou zvláště díky cover verzi od Guns ´n´ Roses, jelikož samotného Baba Dylana moc neposlouchám. Přesto jeho verze, ta původní a mnohem starší, mě jaksi více chytla za srdce, a zařadila se tak k mé oblíbené klasice.
- Nothing else matters
Kdo by neznal? A ti, co Metallicu milují, mě budou považovat za kacíře, když jsem tuto skladbu umístila až na osmé místo. Podle mě si naopak Nothing else matters vede velice dobře, neboť jinak mě Metallica zas tolik nebere. Ovšem tato píseň patří mezi skvosty a neměl by být člověk, co ji neslyšel.
- Hotel California
Velice pocitová hudba a tak reálný text. K této písni je velmi složité najít ta správná slova, jelikož, jak praví staré klišé, slova někdy nestačí. Musíte poslouchat a naslouchat, vnímat a nechat se unášet, a pak zjistíte, že se to vlastně stalo vám. The Eagles také není má nejoblíbenější kapela, ale Hotel California poslouchám ráda a často.
- Love hurts
Jednoduché a tak pravdivé sdělení od kapely Nazareth, která si však tuto tesknou baladu vypůjčila od kytarového dua The Everly Brothers. Ovšem já tuto píseň znám pouze z podání Nazareth, kteří jí proslavili. Možná se některým z vás bude zdát trochu jako patos, možná to tak i je, i já mám chvilky, kdy ji za něj považuji, někdy ale špetka patetie neuškodí.
- Hallelujah
Poměrně prozaická píseň, která prošla hrdlem už mnoha významných umělců, a také se objevila ve filmu Shrek. Mně se však do srdce vryla díky procítěnému podání Jeffa Buckleyho, zpěváka s rozsahem hlasu o čtyřech oktávách (a navíc to byl fešák). Sama píseň ovšem pochází z pera židovského umělce Leonarda Cohena, kterému jsem za toto jeho dílo nesmírně vděčná.
- Tears in heaven
Jedna z nejsmutnější písní jakou vůbec znám a snad právě proto, za jakých okolností ji Eric Clapton psal. Pana Claptona obdivuji, že se přes smrt svého malého syna dovedl touto skladbou „přenést“ a se světem se o ní podělit. Ta píseň mi ovšem bude vždycky připomínat, jak je lidský život křehký a pomíjivý, a že nikdy netušíme, kdy skutečně pomine.
- Patience
Bronzová medaile patří mé velmi oblíbené kapele Guns ´n´ Roses. Patience je píseň, kterou mi Axl Rose dokázal, že nebyl jen takovým nafintěným sobcem, jak se prezentoval, ale že to byl citlivý člověk (jsem si vědoma, že nezemřel, mluvím však v minulém čase, jelikož Axl, kterého obdivuji, již zemřel. Nic ve zlém.), neboť city v jeho hlase jsou znatelné. Kombinace Slashova kytarového umu a Axlova hlasu produkovala vždy perly, ovšem Patience je jedna z největších.
- Stairway to heaven
Sedmdesátá léta, Robert Plant, Led Zeppelin. Víc ani asi není nutno k této rozvleké baladě dodávat. Je to prostě píseň neskutečného formátu od kapely neskutečného formátu. Dalo by se říct, že stejně jako grotesky od Chaplina, se Stairway to heaven musí líbit každému – povinně. Naprosto dokonalá skladba, s naprosto dokonalým textem v podání naprosto dokonalých hudebníků. Není víc co říct, stačí poslouchat. A kdyby mi hrála, až půjdu do nebe – doufám, hned by se mi šlo snáz.
- Wish you were here
Když jsem ztrácela slova při předchozích skladbách, u této je jednoduše nemám. Je to skladba ze stejnojmenného alba kapely Pink Floyd, kterou její členové věnovali bývalému a zakládajícímu členovi Sydu Barretovi. Z této balady mě vždy mrazí, a i když není tolik textová, to málo textu řekne úplně vše. Text k Wish you were here je jeden z nejlepších, jaké znám. Je to píseň, která patří k mým nejoblíbenějším vůbec, a asi už navždy zůstane. Musíte jí poslouchat pořád a pořád dokola, až se nakonec stane součástí vás a vy ji konečně pochopíte. Vím, že jsem sentimentální, jenže tohle je prostě magie.
A tak končím svůj vyčerpávající výčet. Děkuji za pozornost.
